Prohnilí proti prohnilým

Prohnilí jsou krásný, přirozený film, na který je radost koukat. Phillipe Noiret a Thierry Lhermitte mi tak úžasně sedli, že první díl jsem viděl hned několikrát po sobě. Druhý díl mi ale dlouhou dobu utíkal, takže když jsem ho viděl v televizi, udělal jsem si na něj čas, abych i tuhle misi konečně ukončil. Ve výsledku je film hrozně fajn, ale dvojka málokdy přebije jedničku a stejně tak je to i u tohodle dílu. Mrzí mě, že dvojka ignoruje jedničku. Pořád jsou to ale ti samí prohnilí, jako v jedničce, i když příběhově už trošičku slabí. Například ten závěr ve dvojce se nedá kvalitně srovnávat s jedničkou, která je naprosto nádherná a pro Francii typická. Jednička je tak v tomhle ohledu prostě nepřekonatelná. (13.06.2013)

První díl byl ještě sledovatelný, ale ten druhý byl fakt utahaný a nudný. Minimum vtipu bylo kompenzováno úpornou snahou se za každou cenu neopakovat. Přičemž noví dva policisté dělali všechno stejně, jen byli dražší. Nakonec ani podsvětí vlastně nevědělo ke komu se přiklonit, když nejprve navštívili staré známé na venkově, aby je následně naprášili poldům. A že se odsouzený policista může k policii vrátit? Inu, ve Francii je možné hodně... (23.07.2021)

No uz to neni takova sranda, jako prvni dil, ale on beztak ani ten prvni dil nebyla nejaka ultra komedie, kde by se clovek neustale chytal za bricho. Ale tentokrat je to tak pul na pul s vaznejma az dojemnejma momentama, na cemz ma velkej podil hlavne Noiret, kterej se z toho vychcanyho poldy, kterej vi, jak to chodi a kazdyho stahne o prachy trochu zmenil v starnouciho poldu, kterej uz vi, ze ho nic moc neceka a ze jeho zivot za moc nestoji. Ale neznamena to, ze by se konal nejakej velkej dojak, opet dojde na spoustu vtipnejch momentu a par prijemnejch vychcavek, ale precejen nektery fory uz jsou vyvarezny z prvniho dilu, takze tentokrat jen 4*. (01.01.2010)

18. pařížský obvod viděný kamerou filmové trilogie o Prohnilých je i v druhém pokračování dobrou zábavou. Originalitu prvního dílu není možno očekávat, ale nádherné výhledy na Montmartre s jeho bazilikou Sacré-Cœur za doprovodu akordeonu hrajícího variace Francise Laie na šansony které zněly v uličkách bohémské romantické Paříže na přelomu 19. a 20. století kdy se Montmartre stal oblíbeným místem umělců, jsou opět stylovou kulisou pro Zidiho zručnou režii a výborné herecké výkony zejména Philippe Noireta, Thierry Lhermitta, Guye Marchanda. Ještě jednou je nutno vyzdvihnout soundtrack - Lai byl prostě genius. (13.09.2020)

S prvním dílem jsem měl maximálně určitě menší morální problémy, přes které jsem se ale nakonec dokázal  povznést a uznat film za dobrou zábavu a posun v francouzské kinematografii s lehce hořkým nádechem. Na pokračování jsem byl celkem zvědavý, páč mě zajímalo co dalšího se s ústřední dvojkou vymyslí a zdá se nějak vytříbí jejich charaktery. A ehmmmmm, co k tomu nakonec napsat? Určitě je dobré začít pozitivně. Claude Zidi opět dobře dokázal vystihnout atmosféru rušné Paříže a menších kriminalnich případů, které vrcholí až k podsvětí. Zároveň v některých pasážích celkem dobře vyobrazil logické stárnutí hlavního hrdiny, čímž alespoň trochu posunul jeho charakter.  Protože jinak tady posun nevidin prakticky žádný. Maximálně  od hořké komedie k nucené kriminálce s ještě nucenejsimi humornými prvky. Jen jsem to nějak odzíval  a ani Noiret mě tentokrát extra nenadchnul. (13.09.2020)