Policajt nebo rošťák

J. P. Belmondo jako divizní komisař Stanislaw Borowitz zvaný inkvizitor, kultovní hrdina mého dětství (ten film jsem viděl snad 30 krát), s pohyby homosexuálního tanečníka a s metodami gangsterského vymahače výpalného, s lehkostí sobě vlastní a s vtipnými hláškami protančí dějem tohoto výborného krimi s takovou elegancí, že se Křupan, Achil a Kamil nestačí divit. (21.06.2007)

Šarmantní Jean-Paul Belmondo přesně tak, jak ho mám rád - žoviální komisař, nonšalantní svůdník, výřečný a lehkomyslný rošťák, který pro ránu nejde daleko. Řekl bych, že právě v tomto filmu je to zřejmě jeho nejtypičtější role. Takže když se chci nechat příjemně a vkusně pobavit, mám naprosté jasno. (25.12.2007)

Jean-Paul Belmondo je pro mě v roli komisaře Borowitze nezapomenutelný, baví mě i po letech, rozesměje zas a znovu a téměř pohádkově vítězí.. Mužné charisma, přirozená živelnost, komediální talent, kaskadérské kousky, to je prostě JPB.. To vše za doprovodu podmanivé, hravé hudby.. Opakovaně mám úsměv na rtech.. (07.09.2021)

Při vší úctě k delonkám belmondovky - tak si dovoluji lehce zlidovělým výraivem zlidšťovat základní typy moderního, dnes již klasického francouzského kriminálního filmu - ještě o hlavu přečnívají vysoký Delonův standard. Oproti poněkud strnulé "mušketýrské" póze Černého Tulipána vynikají Belmondovy postavy živelným rošťáctvím, jiskrným plebejstvím a naopak si v ničem nezadají s chladností věcně a přesně rozvažujícího a hloubajícího Delonova intelektu. I vztah k ženám - jakkoliv na přelomu třetí a čtvrté čtvrtiny minulého století stejně patriarchálně založený - je u Belmonda lidštější právě o ono božím rozpustilým rošťáctvím proteplené vnímání ženských půvabů. Ženské hrdinky v belmondovských detektivkách - nezřídka komediálně až veseloherně laděných - si nepřipadají ztísněné. Naopak dvorně dvořácká (gentlemanská) uctivost odlehčená belmondovskou veselostí a často i sebeironií vede k tomu, že si tyto ženské hrdinky v jasně patriarchálně vymezených vztazích připadají sučasně svobodné i volné a bezpečné, opěvované, naplněné. V středomořské Nice-Nizze se odehrávající POLICAJT nečiní z tohoto krásného pravidla výjimku - naopak patří k nejzdařilejším dílům pomyslného belmondovského žánru. Romantická tendence, založená na obligátním vítězství jasně vymezeného, takřka "bílého" dobra nad démonicky založeným téměř "černočerným" zlem (v režijním výkladu však pestrost a rozmanitost jihofrancouzského organizovaného zločinu rozhodně není potlačena, spíše lze mluvit o jejím plně realistickém postižení), nepůsobí v tomto případě strnule a nepřesvědčivě. Naopak - stává se účinným katalyzátorem veseloherních a komediálních prvků. Vedle Lautnerovy režie tu stejně spolupůsobí výborný Audiardův a Hermanův scénář právě tak jako až "očkovitá" (v detailech vynikající) kamera Henri Decaë, která účinně spoluprohlubuje zdánlivě zanedbatelný realistický rozměr této nadčasové, vtipem i humorným veselím přetékající francouzské komediální klasické detektivky. (08.04.2008)

Opět jsem se u staré, a (ne)dobré, francouzské krimi se sympatickým hrdinou v rošťácky neodolatelném Belmondově podání nebavil. Komedie tak nějak málo chytlavá, nesrozumitelnou formou podaná, a i obyčejně až nudně natočená. Kritizují se americké bezduché "akčňárny" a tohle mělo ducha?! Neobjevil jsem nic, než šarmantní humor a gesta Belmonda, který se nikdy nenechal zastupovat kaskadérem, ale zbytek mě neoslovil. Asi je moje filmové vnímání přece jen daleko za mořem a evropská tvorba mě nechává chladným. Raději propečený hamburger než šneky. 40% (26.04.2012)