Bláznivý Petříček

Godard nedávno oslavil osmdesátiny, tak jsem se rozhodl, že si dám některý z filmů tohoto slavného rejži. Volba padla na Bláznivého Petříčka a bylo to opravdu štastné rozhodnutí. Po otřesném Alphaville si u mě Jean-Luc notně spravil renomé. Smysluplný příběh nehledejte, tento film je však navzdory intelektuálním úvahám o smyslu života velice hravý a zábavný. Velkou měrou se o to zasluhuje výtečný Belmondo, kamera a množství hudby. Nejvíce mě však dostala scéna s týpkem, který stále slyší melodii a samozřejmě konec :) Nakonec z toho vychází asi nejlepší film nouvelle vague, jaký jsem dosud viděl. (06.12.2010)

Art-intelektuální film, který nemá pořádný děj. Základy filmu tu neplatí a stále se něco děje jinak než má. Mám rád takové filmy, ale tento byl až moc nepochopitelný a nebyl ani ničím zábavný. Konec filmu alespoň trochu napravuje, protože ukazuje jak je člověk zbrklý a koná dříve než myslí a to už je většinou pozdě. (12.07.2010)

Útržky. Plnou vahou mořem plavou, honí se mi hlavou. Útržky. Let it be, Petříčku, žijeme jen dvakrát. Jmenuju se Ferdinand! Já vím, Petříčku, to ty útržky mě svedly… nezlob se, chci prostě jenom žít. Že tomu nerozumíte, mes amis? Já tomuhle Godardovi taky ne. Existencialismus mě umí hezky zdeptat. „Jen touha znamená žít. Toužil jsem, tedy i žil.“ / „Chtěla bych život jako román. Jasný, logický, přehledný… takový není.“ „Je. A mnohem víc, než si lidi myslí.“ / „Jsme stvořeni ze snů a sny jsou stvořeny z nás.“ / „Věřím ti, lhářko.“ „Miluju tě po svém.“ / „Je to kolektivní hysterie, které propadám sám.“ Ale co. Ostatně kdo z nás je víc než „velký otazník na obzoru mořském“? (20.07.2015)

Tenhle film jsem měl dlouho vyhlédnutý. Zajímalo mě spojení Godarda a Belmonda - nedokázal jsem si to představit. Dějová linka plná více či méně zjevných zvratů je ještě v pohodě, ale francoužština je tak rychlá, že jsem některé myšlenky prostě nestíhal chápat... Také mě neseděl Belmondo, pořád jsem čekal, že z ní na té osamělé pláži strhá ty červenobílé šaty a začnou dovádět ve vlnách, jak je u něj obvyklé, ale ne - on si četl a psal deníček... (11.12.2012)

Paradoxně se v pozdějších letech "Bláznivý Petříček", respektive jeho hrdina pro některé obdivovatele francouzské nové vlny stal adorovaným pomníkem nabubřelého ideálu existenciálně zmítaného intelektuála. Při tom ale Godard zde onu ikonu zesměšňuje a ukazuje, že na ní není nic hodného následování, a naopak vynáší na povrch zpovykanou sebestřednost v jejím nitru. Se stejným anarchistickým výsměchem pak celým filmem podkopává také schémata dobrodružek, akčňáků i romanťáren o milencích na útěku (tedy žánrů, které z Belmonda již v předchozích a hlavně nadcházejících letech udělaly mezinárodní hvězdu). "Bláznivý Petříček" je rozverně dadaisticky podvratný film, který má schematický začátek a konec, ale všechno mezi tím je svěže nahodilé a kreativní. Každá jedna sekvence představuje nápadité meta řešení nějakého schématu, ať už formou jeho podvrácení, parodování, reflektování, banalizování i vynechání. "Bláznivý Petříček" je vlastně esenciálním filmem, protože zde postavy vcházejí do místnosti oknem. Godard tu doslovně naplňuje definici režiséra, jak ji o takřka čtyři dekády později formuloval tehdejší japonský samorost Takaši Miike. Podle něj scenárista napíše "hrdina vejde do místnosti", zatímco režisér má přijít s tím, jak tam vejde - obyčejně dveřmi, nebo třeba oknem. Zatímco dobová nonkonformita jiných novovlnných tvůrců dnes už vyznívá usedle a mainstreamově, Godard nepřestává fascinovat, a dokonce oslovuje stále nové generace. Jeho podvratnost nezůstává na povrchu, nýbrž řeže do samotného jádra kinematografie a tím se vzpírá obvyklé asimilaci středním proudem. (08.07.2023)