Nebe nad Berlínem

Jsou filmy, které se přes veškerou poetičnost, hloubavost, citlivost ....prostě přes všechno, co je vám blízké, nedostanou tam, kam by chtěly, měly a kam víte, že byste je i vy rádi nechali proniknout, to jest - do vašeho srdce. Andělé smutně bloumající po ulicích by rádi ochutnali nebo alespoň potěžkali jablko, cirkusová artistka, lidé, jejichž myšlenky slyšíme spolu s anděly, hudba Nicka Cavea ...... otázky bytí a nebytí, téma budící zvědavost, ale to nekonečné filosofování mě málem umořilo, přitom to bylo poctivé, já nevím, asi jsme si s tím filmem přiliš nesedli. (20.06.2005)

Znáte ten pocit, kdy se díváte na film a najednou si uvědomíte, že se nudíte? A že to takhle bude nejspíše až do konce? Každá minuta se zdá jako hodina a konec se neblíží. Máte potřebu se proklikat až na konec a nepřišli byste o nic. Přesně takový pocit jsem měl u sledování Nebe nad Berlínem. A přitom mám tyto témata rád. Zamyšlení se nad lidským životem, nad jeho krásami... V tomhle podání mě to ale minulo. Pořád jsem měl před sebou tu představu, že režisér chodil po Berlíně, natáčel lidi a v postprodukci nechal herce namluvit své repliky. A je rozdíl v tom, jestli slova někdo namluví později nebo si je už při natáčení člověk sám odříkává v hlavě. Potom se od toho odvíjí to, jak je bude projevovat navenek. (02.05.2014)

To je jako přednáška filozofie - zezačátku zajímavé, po nějaké době až extrémně nudné. Líbil se mi nápad s anděly pozorujícími lidské osudy a myšlenky, líbil se mi Peter Falk v roli sebe alias poručíka Columba, líbil se mi obraz a atmosféra, Berlín... Ale to pojetí, kdy celé dvě hodiny divák poslouchá tuny uvažujících / filozofujících lidí, prakticky bez jakéhokoli děje, souvislosti a návaznosti, to je bohužel až příliš. To si raději půjdu přečíst Platóna... (30.04.2007)

Myšlenky proudí jedním směrem, myšlenky proudí opačným směrem. Dotknou se letmo, zasáhnou hluboko, navodí trudnomyslnost, tu vystřídají radostí ze života, bezbřehým optimismem. Při mé nynější zálibě v nadčasových knihách Josepha Campbella jsem byl zasažen desetinásobnou silou. Nebe nad Berlínem budu navždy počítat mezi v jeden z mých nejsilnějších filmových zážitků. Takový, u kterého se nedá mluvit o prožitku ve formě profánního diváckého "tak jsem to konečně viděl", ale rovnou o duchovním vytržení, epifanii. (08.10.2008)

Film s takto romantickým názvem probouzí asociace spojené s některými ruskými válečnými díly (MOSKEVSKÉ NEBE) světové kinematografie hraného filmu. S postupujícími metry zjišťujeme, že tato očekávání jsou i naplňována, i překračována. Esoterické bytosti, které mohou – i nemusí být – anděli, procházejí městem a jeho dějinami. Podobně jako Passoliniho hrdinové mluví a myslí v dlouhých rozvitých, navíc rytmizovaných souvětích, která nemají daleko k volnému verši. Jsou konfrontováni s velkým městem na Sprévě a Havole, s jeho dějinami (se zvláštním akcentem na osvobození města Rusi a jeho pustošivými následky), s přepestrou mozaikou událostí, zákoutí i lidských osudů z dějin největšího německého města. Postupem doby se v té spleti orientují, informační chaos se tříbí a začínají z něj vystupovat konkrétní jedinci. Z jednoho z nich se postupně klube někdejší transcedentální kolega obou hlavních hrdinů. První poslechne jeho výzvu a podá mu ruku. Okamžikem podání „pozemští“ a začíná se přibližovat ke své osudové ženě, kterou spatřil poprvé na rockovém koncertě; z nepatrných náznaků lze soudit, že ani ona není tak docela bez nadpřirozené aury. Spojení lásky a humanizujících tendencí symbolizuje kus brnění, které mu věnuje jeho předchůdce v okamžiku jeho transsubstanciace. Druhý anděl v obdobné chvíli odolá a zůstává uzavřen ve své duchové skořápce. Příběh, jehož fabule se rodí postupně a splývá dokonale s vnímáním svých hrdinů, je křehkou balancí filmové řeči vědomě budované na hraně duchovna-nadpřirozena-ideálna a materiálna na pozadí velkoryse pojaté reflexe německé národní identity; docenit tento aspekt pozoruhodného díla dokáže zřejmě naplno jen vydatně poučený a reflektující německý divák. Umělecký film (filmové umění) dostává ve Wandersově vnímání a vyjadřování další neuvěřitelný rozměr, který svého tvůrce staví do absolutní špičky žánru. Poprávu a jednoznačně. (29.11.2013)