Fair Play

Velmi dobrý film se dvěma pro mě docela zásadními "ale", která popíšu až v lehce spoilerujícím P.S. Fair Play je natočeno s lehkostí, dobová atmosféra se povedla a Judit Bárdos v hlavní roli je naprosto skvělá. Kupodivu se mi tentokrát líbila také Aňa Geislerová, jež podává velice civilní výkon. Je to působivý smutný příběh, který chce diváky dovést k zamyšlení, a já doufám, že jich k němu dovede co nejvíce.____Lehce spoilerující P.S.: Nelíbilo se mi, že matka s trenérem do svého plánu podávat dceři tajně strombu nezasvětili také doktora, protože pak by nehrozilo, že jí "to vykecá" (což se stalo). A potom jsem už taky docela přejedený StB zápletek, které vždy začínají, probíhají i končí stejně. (12.10.2014)

Kľudne by som dal Fair play štvrtú hviezdu, lenže....Film síce vyzerá aj 25 rokov po revolúcii stále ako televízna inscenácia, ale povedzme, že sa jedná o autorský zámer, natočiť túto tému komorne a s koncentráciou na tých pár dôležitých postáv. Takže problém má so zopár klišé, ako Geislerová, ktorá sa po výsluchu musí pozvracať, to vidím v každom druhom filme a takéto scény už budem pretáčať, preklikávať, zatvárať oči. Nič originálnejšie sa na vyjadrenie psychickej nepohody nedá vymyslieť? Prečo preboha tvorcovia prezrádzajú, v ktorom roku sa film odohráva, keď si to môžu nechať ako tromf na konci v podobe prekvapivej pointy, ktorá by navyše skvele v kontexte filmu fungovala? Keď viem, ako to skončí, tak to jednoducho ani pri skvelom tempe a dobrých hereckých výkonoch nemôže byť ono. Alebo si Sedláčková myslí, že publikum navštevujúce dnes kino nevie, čo sa v roku 1984 odohralo? Možno nevie, hádať sa nebudem. (21.11.2014)

Běž, Andulo, běž! Tedy vlastně... Sypej, Andulo sypej! Námět "anabolické vládní programy pro vrcholové sportovce východního bloku skrze osobní drama aneb zdravíme Kratochvílovou s Fibingerovou" papírově slibuje vytažení morálních i etických (nejen) historických kostlivců ze skříní, o kterých se i dnes spíše taktně mlčí. Jenže Fair Play ve výsledku nehraje v tomto s divákem ani trochu fair play, protože pootevře dvířka této skříně tak málo, že by i podvyživené nemluvně mělo značný problém tam strčit byť jen malíček. Po hříchu se to spokojí s pouhým tezovitým klouzáním po povrchu, kde není prostor pro vlastní ksicht nad rámec onoho standardizovaného čecháčkovského smířlivého pohledu na dobu normalizace "taková byla doba, takoví jsme byli, ale co už dnes s tím", tak jak je to v každém našem druhém filmu. Což zamrzí o to více, že zrovna tady se skýtal nemalý potenciál na vymanění se z tohoto tak častého prokletí současné tuzemské nedokumentární tvorby. Ona ostatně nefunguje ani zastřešující dějová linie "z(a)běhne?", jelikož LOH 1984 čili je záhy jasné, co to pro finále znamená. Prostě další z řady kvalitně zahraného (Bárdosová sice je toporná a speciálně pak ve vypjatých scénách s Geislerovou, ale v těch kdy mlčí a pouze se potí, je ve své houževnatosti přesvědčivá) a řemeslně rutinního nic proti ničemu, které sice nenudí, ale navzdory tématu nemá co říci. A tak nic neříká a drží hubu i krok v tom ohledu, že stejně jako ostatní taktně mlčí, zatímco na kostlivce ve skříni usedá další vrstva prachu... (23.02.2015)

Už mi tyhle filmy o tom, jak to bylo všechno špatně lezou pomalu, ale jistě na nervy. Tentokrát osmdesátá léta a nahlédnutí pod pokličku vrcholového sportu, kde se dopovalo a dopuje i dnes. Skoro ve všech sportech a hlavně po celém světě, ale to jen tak na okraj. Jako nostalgická vzpomínka ok, hreci vesměs taky slušní, ale závěr, ten je podobný jako ve filmu Ve Stínu, naprosto nedůvěryhodný, až úsměvný. Bohužel, tenhle film má fair play jen v názvu, což je určitě obrovská škoda, jinak nepřináší vůbec nic nového. Jenom jednu naivní pohádku o holce, která dopovala, vlastně o tom ani nevěděla a pak náhle prozřela. Jak dojemné. (09.09.2015)

Doping ve sportu před rokem 1990 je u nás pořád tabu. Stále čekám na to, až Kratochvílová chlapsky (ženské rysy jsem u ní totiž nikdy nepozoroval) přizná, že anabolika byly tou dobou cool, každý sportovec je do sebe házel jak lentilky a ona by bez nich nedokázala zaběhnout ten dosud nepokořený světový rekord. Ale toho se asi nedočkám, stejně jako jiných odpovědí. A už vůbec ne v tomhle filmu, i když nám dává alespoň nahlédnout pod pokličku rychlého vzestupu našeho vrcholového sportu v osmdesátých letech. Ale Fair Play není jen o čistotě v atletice, vidím ho zároveň jako metaforu oné doby, kdy místo steroidů byl národ očkován sérem ve formě zastrašování či vyhrůžek a jen ti nejodvážnější dokázali vzdorovat a svou dávku, i za cenu represí nebo rovnou přísného trestu, odmítli .. (17.11.2014)