Reklama

Reklama

Období dospívání může být velice komplikované, a Riley, která je vytržena ze svého starého života na americkém Středozápadu poté, co se její otec musí kvůli novému zaměstnání přestěhovat do San Francisca, není žádnou výjimkou. Stejně jako my všichni, i Riley je ovládána svými emocemi – Radostí (Amy Poehler), Strachem (Bill Hader), Hněvem (Lewis Black), Znechucením (Mindy Kaling) a Smutkem (Phyllis Smith). Emoce žijí v Řídícím centru, centrále uvnitř Rileyiny mysli, odkud jí pomáhají vypořádat se s nástrahami všedních dní. Jak se Riley se svými emocemi společně pokoušejí vyrovnat s problémy nových začátků v San Franciscu, propuká v Řídícím centru zmatek. Ačkoliv se Radost, Rileyina hlavní a nejdůležitější emoce, pokouší zachovat všem pozitivní myšlení, objevují se mezi jednotlivými emocemi neshody v tom, jak se co nejlépe vypořádat s novým městem, domovem a školou. (Falcon)

(více)

Videa (31)

Trailer 2

Recenze (1 145)

J*A*S*M 

všechny recenze uživatele

Okolní nadšení bohužel nesdílím. Inside Out se nedá upřít boží ústřední námět, z kterého mohlo vzniknout něco opravdu výjimečného a ambiciózního. Nedá se mu upřít také hravost a kreativita, kdy se v průběhu příběhu vždy objeví nějaký dílčí zajímavý vizuální nápad, gag, whatever (přepínání do jiných hlav). Ale to pojivo kolem, přestože funguje, je naprosto tuctové, obyčejné, předvídatelné. ()

golfista 

všechny recenze uživatele

U Pixarů už to taky asi nefunguje jako dřív. Skvělý nápad zabít touhle infantilní "roadmovie" ve střední části filmu - to by zasloužilo možná ještě horší hodnocení. Ale můj "Hněv" asi zrovna usnul, a tak mě můj "Smutek" přesvědčil ať zůstanu u slabých 50%. ... Škoda, že celý film nebyl v duchu závěrečných titulků. Možná bychom se tak dočkali návratu lesku pro kdysi tak úžasnou značku PIXAR. ()

Reklama

Matty 

všechny recenze uživatele

Radost ze smutku. Radost z animace. Radost z objevování nového světa. Postupné poznávání pravidel Rileyina vnitřního vesmíru (nejsdílnější je film v tomto směru ještě před úvodními titulky), zábavného tím, jak vypadá a k čemu všemu svou odkazuje (psychoanalytické metafory typu továrny na sny, moderní výtvarné umění, disneyovky z 50. let) je nenásilně zakomponováno do dobrodružného příběhu o vznikajícím přátelství. Legrační pády, napínavé akční scény, vtípky s „údržbáři“ mysli nebo blbnutí s Bing Bongem – který sice představuje "jarjarbinksovsky" otravnou postavu, ale tvůrci si to uvědomují – nejsou samoúčelné a pomáhají v zevrubnějším poznání Riley (všimněte si, nakolik je její identita určována hraním z podstaty velmi akčního a kontaktního ledního hokeje, který rozhodně nepředstavuje tradiční zábavu dívek z amerických filmů). Bavíme se tak paralelně dynamikou vztahů mezi postavami, tím, co se děje i tím, jak to celé funguje. Dění „uvnitř“ má přitom přímý vliv na dění „venku“ a vztahová i dějová linie jsou tak zdvojeny, takže je stále čemu věnovat pozornost a nehrozí, že by filmu spadnul řetěz. Své opodstatnění má skutečnost, že ani jeden z paralelně běžících příběhů nenabízí tradičního padoucha. Řešení dívčiny vnitřní emocionální krize netkví v překonání/odstranění překážky, ale v jejím akceptování za součást vlastní osobnosti (totéž v dospělé verzi jsme nedávno viděli v Divočině). Málokterý americký, natož americký animovaný film, si kdy dovolil takto zpochybnit materialisticky orientovanou ideologii individuálního štěstí a tvrdit, že bychom si měli vážit i negativních emocí (nikdy nevíte, kdy vám zlost proměněná v letlampu může zachránit život). Pocit štěstí zde oproti většině feel-good žánrovek není cílem a řešením, ale pouze prostředkem k nalezení vnitřního klidu. Ten přitom nevyplývá výhradně z vlastních rozhodnutí jednotlivce. Jak si Riley uvědomí díky vzpomínce na hokejovou prohru následovanou utěšováním rodičů a povzbuzováním kamarádů, radost a smutek nejlépe spolupracují tehdy, máme-li se komu svěřit. Jak si ve skutečném životě často uvědomíme až zpětně, mnohem později než Riley, štěstí jsou ti druzí (a peklo též, ale o tom v nějakém jiném filmu). Díky tomu nová pixarovka promlouvá ke všem generacím, aniž by byla na okamžik návodná a okatě nás poučovala, jak správně žít. Přesto nedokážu odhadnout, nakolik si film tematizující (a velmi nápaditě vizualizující) nostalgii za dětstvím, užijí děti. Pro mne zatím jeden z nejsilnějších letošních filmových zážitků. Ano, byl jsem dojat. V tomto případě to ale nevnímám jako své podlehnutí citové manipulaci, nýbrž jako důkaz toho, že film bezchybně fungoval na všech úrovních a dovedl mne přesně do toho emocionálního rozpoložení, o něž tvůrci usilovali. 85% ()

Gemini 

všechny recenze uživatele

PIXAR IS BACK! Promyšlené, nádherně animované, se spoustou vtipů pro děti i pro dospělé, radost se dívat a všechno to vnímat - a postupem děje se i dojímat... a na úplném konci se naprosto nepříčetně chechtat (Ostrov tragických upířích románů, Ostrov klučičích kapel..... Holka! Holka!!! ÁÁÁÁÁ!!!!:) a pak ještě vnitřek psí a kočičí hlavy:)))) Joy byste sice při setkání v reálném životě za chvíli jednu pleskli, ale... bez ní by to zkrátka nešlo;) Nemám jedinou výtku, naopak obdivuju jak se povedlo převést do filmu pro celou rodinu duševní pochody jedenáctileté přestěhované holč... pardon, mladé dívky, přičemž je to všechno naprosto současné, viz třeba videohovory apod. Takovouhle rodinu by chtěl každý, včetně brazilského pilota helikoptéry;) Jediné, co je trochu mimo, je imaginární přítel, což je v mém světě vždy jasná poukázka na doživotní jízdu na antidepresivech, což je jak doufám jen čistě americký národní sport:) Ale na druhou stranu si Bing Bonga nejde neoblíbit, a nejenom proto, jak pláče:) Koneckonců je to zřejmě největší frajer z celého filmu - když tedy pominu Vztek a imaginárního kanadského boyfrienda:) Jsem jen zvědav, jestli někdy přijde druhý díl, kde se prosadí ty realisticky kombinovaně zabarvené vzpomínky, hooodně rozšířená konzole a hlavně obří rudý maják PUBERTA, který samozřejmě asi není nic důležitého. Koneckonců Riley je teď dvanáct, co by se asi tak mohlo stát?:))) 90% a nevyhnutelná řada repríz a sociálních experimentů v jednom. ()

Tosim 

všechny recenze uživatele

Čekal jsem kvalitní animák a dostal tuhle megabombu, abych to napsal jazykem dnešních dětí. Pixar je myslím definitivně zpátky. Netuším, jestli se v prvním plánu mohl teoreticky inspirovat u Miloše Macourka, ale i kdyby ano, jeho kreativní mysl překonali tímhle filmem svých geniálním stylem o několik stovek procent. Hýkal jsem blahem, plácal se do stehen, bál se, brečel a poprvé od Auta zabiják v (letním) kině i zatleskal. OSTROV CHLAPECKÝCH SKUPIN DOUFÁM SPADNE CO NEJDŘÍV. ()

Galerie (91)

Zajímavosti (45)

  • Pracovným označením snímky bol názov The Untitled Pixar Movie That Takes You Inside the Mind. (MikaelSVK)
  • Nechuť mala byť pôvodne mužského pohlavia. (martin1m2)
  • Scéna, kde si strážní hlídající vstup do Podvědomí mění své čepice, je odkazem na hru Samuela Becketta  "Čekání na Godota", kde si mění klobouky Vladimir a Estragon. (Draconic)

Reklama

Reklama