Od pěti do sedmi

Naneštěstí mě Od pěti do sedmi víc iritovalo než bavilo. Ploché postavy, tuctový příběh, nezáživní herci a prazvláštní styl filmu (roztřesená kamera ve mě navozovala pocit telenovely) dohromady nevěstí nic dobrého. Navíc se ve filmu neobjevilo nic, co by tehle nesourodý mix někam pozvedlo, takže za mě se jedná o čistý podprůměr. (08.10.2016)

A married French woman, 33 years of age, with two children. You could stop that sentence anywhere along the way and have reason enough not to be in the relationship (...) These are the same French who didn't let us fly over their country on the way to Khadafi (...) Also, they surrendered 3 times in the same war. Have you any idea how hard that is to do?... tyhle pasáže plné vyměňování culture shocků sice bodly víc než závěrečná cca půlhodina, ovšem okouzlující Bérénice, tradičně perfektní Potierova kamera a v instrumentální i písničkové rovině dokonale padnuvší soundtrack drží laťku proklatě vysoko v podstatě nonstop. --- PS. Už sjíždím album Terry Naomi... (19.08.2015)

Zpočátku jsem byla v mírných rozpacích, protože na mě dýchnul Woodyho styl jeho konverzačních filmů a ten je jeden a zatím ho málokdo překonal. Ovšem postupně jsem té dvojici přicházela na chuť a v závěrečné fázi už jsem s nimi byla od pěti do sedmi na jedné vlně.To se to Brianovi psalo, když měl vedle sebe víc než jen inspirativní Arielle. ".......Dlouho jsem uvažoval nad hodnotou vzpomínek. Pojem "Nic netrvá věčně" neznamená, že to ztrácí na hodnotě. Možná to je jen zdůvodnění jak ulevit duši, aby tak netruchlila. O neprožitém životě. To nevím. Ano, rozhodl jsem se věřit vzpomínkám...... ano, rozhodl jsem se uvěřit jí. Rozhodl jsem se, že pouto se nikdy nepřerušilo a že si neseme jeden druhého ve svých srdcích..........Měly by přijít další lásky, možná dokonce velké. Ale pouze jedna zůstane dokonalá." Victor Levin si napsal sám scénář, ještě si to sám zrežíroval a to finále celý film posunulo v mých očích o level nahoru, tak to je a ne jinak...... (05.07.2015)

Netuctová, moc dobře napsaná romantická dramedie, která svou neotřelostí poměrně baví... Závěr sice neudrží nastavenou laťku, ale překvapení tuze příjemný. Bérénice naprosto uhrančivá, Anton standardně fajn, bavil i Lambert Wilson (jako skoro vždycky, ten chlap by mohl charisma prodávat po igelitkách). (31.07.2018)

Zhruba od chvíle, kdy se na scéně vystřídají reálné osobnosti maestra Alana Gilberda, Juliana Bonda a Daniela Bouluda, to naprosto přestalo vzbuzovat zdání, že půjde o nejapnou, topornou repliku Pornografického vztahu, a začne to být fenomenální, důvtipná i krutá jízda životním časem a chápání (se) svých příležitostí, plná překvapivých, byť srozumitelných obratů. (Ne všichni to mají tak snadné jako rodiče našeho hrdiny.) Všechno, co by mohlo být povrchně vytýkatelné, tu má svůj hlubší šarm, smysl nebo vtip, nezřídka i vše z toho najednou. Kromě těch prvních asi dvaceti nesnesitelných jsem pak už milovala každou další minutu. *** Pro ty, kdo si chtějí zařídit zvlášť silný večer (týden, měsíc, život): pusťte si po sobě Pornografický vztah (1999), Stvořeni pro lásku (2000) a tohle. Případně do toho ještě zamíchejte Punch Drunk Love (2002). A jestli nepuknete a nepřerodíte se stonásobně odvážnější a živější, tak vás nechci nikdy potkat a nic s vámi mít. *~ (30.05.2018)