Philomena

Výborná Judi a dojemný příběh. Místy zdlouhavé, opakující se scény, ale nádherná Desplatova hudba. Stejně jako Martin bych jim nikdy neodpustila. Také jsem již kdysi viděla drsnější Padlé ženy a různé dokumenty na podobné téma. A právě kvůli takovýmto hrozným křivdám a zločinům, které byly a mnohde ještě jsou zakrývány dogmatem, pokrytectvím a intrikami (viz Spotlight) nikdy nemohu mít ráda náboženství a církev. Stejně jako vrcholnou politiku. (20.08.2016)

Lidské vzpomínky dokážou být silnější než by si člověk představoval. A umět odpouštět nedokáže prostě každý. Judi Dench to dokázala, a to s takovou grácií, až to zabolelo. A v protikladu k jejímu filmovému parťákovi, jehož role tu nebyla pro odpouštění, je tohle malé komorní drama velice poutavým kouskem o hledání kusu svého já na všech frontách. (30.05.2014)

Říká se, že o tom, jak na vás film zapůsobí, rozhoduje prvních pět minut. Pravda, existují výjimky a tak jsem dal Philomeně velkorysou šanci a snažil jsem se s vyvinutím nemalého úsilí udržet pozornost do tří čtvrtin stopáže. Marně. Od první minuty až do neslavného konce mi byl příběh i samotný film zhola ukradený. Nerušilo mě dojímání, herecké výkony či cokoli jiného, zkrátka jsem si s filmem nesedl a šel mimo mě. To se někdy stává. Promiň, Judy, ale nebude to za víc než 40 % celkového dojmu. (16.03.2020)

Hledání ztraceného syna a hlubokého lidského příběhu ve filmu, který se sám moc nesnaží být něčím víc než hlubokým lidským příběhem. Pokud ale má být nějaké drama milé a dojemné, pak nechť je milé a dojemné stejně nepodbízivě jako Philomena. Dvojice scenáristů nepodlehla pokušení zredukovat nejednoznačný příběh na emocionální porno v duchu Pošty pro tebe. Navzdory upřednostnění citů před širšími sociokulturními kontexty nabízejí víc než jen hrst jasně čitelných pravd, měnících Philomenu v pasivní oběť a církev v ďábelskou instituci. Filmu vedle nečernobílé fikcionalizace reálných osob hodně prospívá smysl pro humor. Dialogy přesně odměřeným dávkováním humoru chrání vyprávění před akademickou suchopárností a významně odlehčují smrtící artovou trojkombinaci nábožentví-politika-homosexualita. Zásluhou herců můžeme zároveň - podobně jako nedávno v Rivalech - soucítit najednou s dvojicí postav, jejichž povahy a světonázory jsou zcela odlišné. Zatímco hladké přechody mezi dramatem investigativním a intimním obstarává Frears, přepínání mezi sentimentálním (Philomena) a cynickým (Sixsmith) rámováním příběhu je v naši režii (třebaže hlediska obou samozvaných detektivů jsou ve finále dle očekávání sladěna). Philomena si otevřeně říká o přízeň diváků, ale v rámci hřejivých filmů pro všechny věkové kategorie si přes svůj populismus zachovává důstojnost, jaká je k vidění čím dál vzácněji. 75% (06.03.2014)

,,TISÍCE DALŠÍCH ADOPTOVANÝCH IRSKÝCH DĚTÍ A "POSKVRNĚNÝCH" MATEK SE SNAŽÍ VZÁJEMNĚ NAJÍT…“ /// Dramatický drama o hledání potomka. Po padesáti letech. Sympatická role pro Judi Dench a zajímavej příběh. Nejde tady ani tak vo klášter, jako vo systém a tlačit na pilu má pátrání po stopách beznohých. Taková Pošta pro tebe. Tam prej taky hledaj … Příběh je dojemnej, tak, jak jen může zjišťování skutečností a pátrání matky po synovi bejt. Útok na lidský city a pudy jistě povede k vyššímu hodnocení, ale bude to stačit? /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Knihu ,,The Lost Child of Philomena Lee“, kterou v roce 2009 napsal Martin Sixsmith, jsem nečetl. 2.) Vzpomínám na svoje dětství v klášteře. 3.) Thx za titule ,,Charel“ a ,,M@rty“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR * AKCE ne NAPĚTÍ ne (26.02.2014)