OUTsideři

Touretteov syndróm, takmer tretinu filmu som rozmýšľal nad filmom s podobnou postavou , postihnutou touto psycho úchylkou. Hnevalo ma, ze som si nevedel spomenúť na názov, až zrazu hop ... som si uvedomil, ze je to to isté, akurát v americkom podaní. Škoda. Takto mi neostáva len konštatovať, že nemecká verzia bola o kúštik lepšia možno preto, že to bola prvotina, možno europskejší herci, aj keď aj v tomto filme nehrali herci pod priemerne, ale už to nebolo ono. Nemecká verzia sa vola Vincent ide k moru . (11.09.2016)

75% ... Anorexia, Tourettov syndróm a OCD. Traja ľudia a ich útek z liečebného centra. Ocitajú sa na ceste za novým a nepoznaným a prekonávajú svoje jednotlivé prekážky. Každá z chorôb má inú úroveň rizikovosti, no všetci sú to ľudia, ktorí by chceli žiť normálny život. Robert Sheehan dal toureťáka na výbornú. A celkovo veľmi milý film, aj keď vytĺcť sa z toho dalo aj viac. (04.10.2015)

Filmy, kde v hlavných úlohách vystupujú ľudia s nejakými duševnými problémami a poruchami, si vždy rád pozriem, pretože v mnohých ohľadoch vyvolávajú nespochybniteľnú empatiu a emocionálne vypätie. A tak som sa s veľkým očakávaním (a to aj vďaka obrovskému hodnoteniu) pustil aj do tohto filmu, ktorému dominovala zaujímavá trojčlenka v podobe chalana s Touretteovým syndrómom, anorektickej dievčiny a chalanom s OCD. Konečný efekt ale nebol zďaleka taký v aký som v kútiku duše dúfal. Príbeh bol síce OK, mal mnoho silných fáz, ale celé to akosi kazila tá akože komická aura, ktorá mi do toho celého vôbec nepasovalo... (18.06.2015)

Polozapomenutá road-komedie, na kterou jsem se chystal poměrně dlouho a jsem velice rád, že se tak nakonec stalo. Jde totiž poznat, že se jedná o Wellsův srdcový projekt o partě nesourodých podivínů odtržených od ostatních, jenže je to natočeno tak svěže, tak feel good a zároveň emotivně, že mě zejména v závěrečném aktu skutečně zamrazilo, což jsem po nejasném a utahaném začátku příliš nečekal. PS : Dev Patel je tu naprosto odzbrojující. (11.08.2017)

Z přitažlivého námětu mi létali motýlci v šourku a z obsazení se mi vlila krev do mého věčně plandajícího čůráka. Výsledek však přetéká všemi typickými klišé současné americké nezávislé scény. Že jste to vy, tak vám je seřadím podle závažnosti - zaprvé uchorvoucí a střevatrhající hudba, jejíž bezmezná příšernost je věčným ekvivalentem "poslední kapky". Zadruhé nudná traumata a daddy issues vždy vlající těsně za prdelemi hlavních hrdinů, napjatě vyčkávající na své slavné odhalení a to za jediným účelem - lacině z diváka vyždímat kbelíček krokodýlích slziček. Za třetí klasické, bžilionkrát uhovněné schéma o třech aktech - 1) odlehčené seznamování a pošťuchování, 2) postavy nasazují vážné ksichty, chrlí na sebe své tragické osudy a ukápnou první slzičky. A nakonec 3) krize, krize, píčo, krize, celý film je nasáklý slzami, nemocnice, přepadení, rakovina prdele, zkrátka klasické vyvrcholení, který zákonitě končí nějakým teploušským lízáním koulí a kaďáků. Když to vezmu kolem a kolem, tak bych byl pravděpodobně nadšený, nevidět takovou výstavní, rádoby indie mrdku už třitisícečtyřistaosmdesátpětkrát, ale jelikož jsem ji už třitisícečtyřistaosmdesátpětkrát viděl, tak mi nezbývá, než poslat tvůrce do prdele s třemi stěží zaslouženými hvězdami a výhružně zdviženým ukazováčkem. (02.04.2015)