Slídil

"I CAN'T JEOPARDIZE MY COMPANY'S SUCCESS TO RETAIN AN UNTRUSTWORTHY EMPLOYEE." --------- Pôvodne som mal v pláne do komentáru napísať nejakú trápnu vsuvku, niečo v zmysle, že TMZ je drahšie, než celý Hollywood dohromady, ale nakoniec ma ten film tak dostal, že tú trápnu vsuvku predsa len nevinne nepíšem. To všetko vďaka Gyllenhaalovi, dlhým nociam a faktu, že scenár zostal nízko pri zemi a nezašiel ani v závere do nejakých extra nerealistických situácií. (18.06.2017)

Film kterej se snaží bejt kontroverzní za každou cenu. Někdy až příliš a všeho moc škodí. Nicméně i tak je to zajímavá sonda do novinářskýho prostředí. Teda jestli to lze nazývat novinařinou. Každopádně na výkonu Gyllenthaala to stojí a padá. To uznávám i přesto, že tento herec nepatří až tak mezi moje oblíbence.60% (24.12.2014)

Opět film bez jakýchkoliv kladných postav, zato s naprosto strašlivým Jakem Gyllenhaalem (myšleno co do image hlavního hrdiny). Jake je normálně celkem sexy chlap a hlavně automaticky sympaťák, ve Slídilovi se ovšem přetavil v neuvěřitelně šílenýho úchyla, jehož žabí úsměv a oči jen tak z hlavy nedostanu. Je obdivuhodné, jak Jake dokázal v Bloomovi vystřihnout dokonalýho slizáka. Zvláštní, co dokážou umaštěný vlasy, pár kilo dole a permanentně "sjetej" výraz s vykulenýma, téměř světélkujícíma očima. Ústřední linka filmu je správně aktuální a zajímavá a Dan Gilroy jí zručně ukočíroval až do cynického konce. Není to zrovna film, co člověka naplní radostí ze života, takže teď to chce urychleně nějakýho toho Prince z Persie na vyrovnání hladiny depresivnosti. (01.03.2016)

Mrazivá ukázka toho, co z lidí udělalo moderní náboženství jménem kariérismus. Lou je člověk, který nemá oporu v rodině ani přátelích, takže ho těžko můžeme soudit za to, co s ním provedl tlak okolí. Není se čemu divit, když je kariéra braná jako smysl života. Pokud na ni okatě kašlete, tak je vámi ihned opovrhováno. Když se snažíte a úspěch nepřichází, tak jste automaticky za břídila. Naprosto dokonalou ukázkou je scéna povýšení v autě. Na první pohled je velmi směšná, ale takto svoji práci prožívá většina zarudlých strejdů, kteří vás ráno předjíždějí cestou do práce. Z Gyllenhaalova vytřeštěného pohledu jde celou dobu strach a vše je ještě podpořeno tím, že hned první scénou nám Gilroy naznačí, že tento mladík není úplně v pořádku a divák při každé další situaci, kde se Lou chová jako mimoň, čeká to nejhorší. (14.01.2015)

Nejlepší date movie pro bulvární novináře. Zároveň ale film, který odkvétající televizní zpravodajství využívá jen jako základny k tomu, aby s hořkým cynismem zpracoval univerzálnější témata - ideologie sebezdokonalování, vyhrocený individualismus a kariérismus v podmínkách tržního kapitalismu (který velí udílet významně znějící názvy nejen bezvýznamným pracovním pozicím, ale třeba i vraždě). Také díky tomu, že Gyllenhaalova noční šelma se „zeligovskou“ schopností splynout s libovolným prostředím postrádá stálou identitu (ne náhodou jeden z posledních záběrů cituje finále Obvyklých podezřelých), výborně funguje jako zrcadlo prohnilé společnosti. Od začátku chladnokrevně a bez jakýchkoliv morálních zábran (zřejmě ani neví, že něco jako morálka existuje) napodobuje druhé. Rychlou cestu k velkému úspěchu sám nevymyslel, ale odpozoroval a odposlouchal (mj. z televize a internetových kurzů). Pochopil, že nejlépe prodává průběžně přikrmovaný strach, že každý člověk a každá nešťastná událost mohou být zpeněžitelným zbožím. To, co chce, si prostě vezme. I kdyby kvůli tomu měl vraždit. Případně vytouženou skutečnost sám vytvořit. Znamenitě odstupňovaný vývoj Louových úprav reality před kamerou považuji za přednostní kvalitu tohoto návratu k osmdesátkové estetice (z níž podobně čerpá Michael Mann) a vypravěčské přímočarosti. Od přeuspořádání fotografií na ledničce a zatajování některých fakt cesta plynule pokračuje k přemísťování mrtvol a lžím, které mohou zabíjet. Celé Los Angeles se pro Loua stává počítačovou hrou (GPS mapa, plnění misí v časovém limitu), kde lze bez zásadních konsekvencí (pro viníka) spáchat cokoliv. S tím souvisí další nadčasová rovina příběhu – ztráta schopnosti rozlišovat ve světě žijícím skrze média mezi reálným a zprostředkovaným (Louova poznámka, že pozadí v televizním studiu vypadá tak reálně, jeho snaha komunikovat s reportérem na obrazovce). S touto hranicí mezi fikcí a realitou si pohrává samotný film, když i v záběrech, které nejsou točeny televizní kamerou, přejímá „akční“ způsob zpravodajského snímání a v podstatě nechává protagonistu, aby se stal režisérem toho, co vidíme. Kromě neschopnosti rozlišovat, co je skutečné a co jenom jako, se však Lou od lidí, kteří žijí jen pro kariéru, až tolik neliší. Díky tomu by Slídil mohl vyvolávat nepříjemné mrazení i dlouho poté, co bude televizní zpravodajství vytlačeno tím internetovým. Nebo něčím ještě horším. Více zde. 80% Zajímavé komentáře: MessiáŠ, castor, Vančura, maddy, andrii (02.02.2015)