Nastala chyba při přehrávání videa.
  • bart_
    ****

    Snímek 'Člověk z mramoru' je díky své vypravěčské atektonice v podstatě polským přepisem dnes již ikonického progresivního manifestu 'Občan Kane' od Orsona Wellese - implementuje totiž identickou narativní bázi - tedy prvky časosběrného pseudodokumentu, jejíž nelineární sugestivní optika sleduje a posléze vytváří kompaktní portrét dílčích fragmentů a životních osudů jednoho polského zedníka, který se stal národním symbolem pracujícího lidu - není se taky čemu divit, když fofrem fakal v šichtě 26 hodin denně a 8 dní v týdnu - jenže posléze se stal obětí vykonstruovaného justičního procesu, a skončil tak v tratolišti zapomnění. Snímek vzhledem ke své době disponuje nevídanou konceptuální predispozicí a schematickou originalitou, a okolo Birkuta tak vytváří komplexní mýtus, s jehož reverzní chronologií Wajda lukrativně pracuje, a zároveň jejím prostřednictvím provokativně konfrontuje socialistickou ideologii. Je sice pravda, že se v příběhu pořád jen šuká, respektive hledá (děkuji, Boordel translátore a pane Sapkowski), ale je mu záhodno, že nekompromisně nastavil kritické zrcadlo tehdejší době - bez skrupulí, příkras či deziluzí. Toto takřka tříhodinové dílo, v lecčems i velice nadčasové, tudíž efektivně dokazuje, že totální režimy jsou jen nafouklou bublinou paranoidních zbabělců trpící komplexem kreténismu, která ale dokáže okamžitě a doslova mrknutím oka prasknout. A za to musím Andrzejovi bezprecedentně smeknout kapelusz.... VERDIKT: 8,4 superhrdinů svazu socialistických republik z 10 [#46.LFŠ](10.8.2020)

  • zette
    *****

    Film opirajici se hlavne o vyborny scenar. Myslim, ze film i pres velkorysou stopaz nebude nudit nikoho. Dynamicky a nadcasove natocene dilo, ktere ma sve pevne misto v historii evropske kinematografie. Agnieszka mi sice byla protivna, to ale role mlade reziserky asi vyzadovala, mit ostre lokty a sebevedomi. Je skoda, ze takove filmy o zivote v socialismu jake tocil Wajda nebo Kieslowski v sedmdesatych a osmdesatych letech neumi cesti reziseri ani dvacet let po revoluci, ostuda!(30.7.2009)

  • Aidan
    ****

    Film pozoruhodný i formou. Jen mě zamrzelo, že po 150 minutách neskončí, ale spíše přestane. Katarze chybí. [Pozn. o pár týdnů později: katarze nechybí, jen se přesouvá do Člověka za železa. Oba filmy dohromady jsou za pět a tvoří výtečnou sondu do polských dějin od 50. let až k Solidaritě a také do lidských charakterů od hajzlů až po hrdiny].(3.10.2008)

  • Willy Kufalt
    *****

    Obvykle hodně oceňuju politické filmy z doby minulé, které mají v sobě invenci či minimálně pozoruhodný pohled na dané téma. Rovněž se mi většinou líbí filmy, které dokážou odvyprávět svůj příběh jinak, než tradičním způsobem, různě na přeskáčku podle zvoleného klíče, a zapůsobí tak na diváka skoro jako detektivka, i když fungují primárně v rámci jiného žánru. Člověk z mramoru tohle všechno s obrovskou dávkou invence i silné výpovědi má, závažné téma doplňuje poměrně atraktivním způsobem, navíc dění se tady stává detektivkou nejen pro diváka, ale i pro jednu z postav – mladou sebevědomou režisérku s nebývale progresivním a drzým temperamentem. Předmětem náročného i poutavého pátrání zde není žádný neznámý zločinec, ale naopak konkrétní muž, kdežto neznámý zůstává jeho osud. Sbírání materiálů od zahlédnutí jeho památné sochy, kterou pouhých 25 let po jejím odhalení nacházíme v přísně uzamčeném skladu, přes spatření jeho přítomnosti v torzách (převažně) nedokončených filmů, až po rozhovory s pamětníky, začíná odkrývat mnohem závažnější tajemství, než se původně očekávalo. Poznání skutečností vede postupně nejen k odhalení osudu jednoho člověka, ale taky přehodnocení minulosti celospolečenského charakteru. A jelikož se nacházíme ve východním bloku uprostřed stále přítomné studené války, naložit s něčím takovým objektivně nebude zrovna snadné... Spolu s Kieślowskeho Amatérem velice důležitá výpověď "morálního neklidu" v polském filmu 70. let. 90% (# Season Challenge Tour 2020: 2. téma – politické filmy)(7.1.2020)

  • Sandiego
    ****

    S přehledem natočená mozaika, která dokáže udržet pozornost po celých 150 minut. Cinefilskou lahůdkou jsou především Wajdovy variace na staré týdeníky a archivní záznamy, které působí velmi autenticky, i když je jejich role mnohdy ironická. Ty propojuje dynamická linie mladé filmařky a jejího tápání doprovázeného neustálým nervózním pohybem a sympatickou drzostí - je velmi zajímavé sledovat její názorový posun, i když její snahy nakonec končí kdesi ve ztracenu. Dynamický styl užívající ruční kameru a širokoúhlé záběry působí na svou dobu a místo vzniku až jako z jiného světa - Wajda v sobě filmařského génia nezapře (v Zemi zaslíbené dosahuje jeho vizuální kouzlení dle mého názoru vrcholu a neskutečně snímek pozvedá). Méně uspokojivé jsou již poměrně klasicky natočené dlouhé pasáže o samotném Birkutovi, které se až příliš blíží akademickému stylu a nedokáží strhnout jako zbývající složky kaneovské mozaiky. Jeho příběh by šel určitě podat originálnější a živější formou, ale i tak je dostatečně silný a plný vděčných paradoxů.(15.3.2012)