Reklama

Reklama

Legendární film (myšlenkově souznějící s generací "filmu morálního neklidu") nemohl být u nás dlouho uvedený pro svůj "protisocialistický" charakter: k deformacím 50. let hledá paralelu v 70. letech. Aktuální byl tedy právě v době svého vzniku. Studentka filmové školy se při sběru materiálu k diplomce - dokumentu o úderníkovi 50. let - seznamuje s jeho pohnutým osudem, zrcadlícím šílenství doby. Zpočátku se jí jeví jako mramorová socha, pro kterou stál v době své slávy jako model. Postupně se z kamene vymaňuje skutečný člověk: usilovnost a nadšení doby vynesli pologramotného zedníka do funkce, přičemž neztratil vědomí přirozené morálky a spravedlnosti, které ho v souvislosti s vykonstruovaným procesem přivede do vězení; po pozdější rehabilitaci zapomenutý předčasně umírá. Snaha energické a nekompromisní Anežky o zveřejnění pravdy o minulosti je stejně marná jako někdejší Birkutovo úsilí. Závěr připomíná záběrem gdaňské loděnice smrt tří dělníků v r. 1970 a téměř prorocky otevřel cestu pokračovaní filmu, Člověk ze železa (1981), dokumentujícímu události z července 1980. Film získal cenu FIPRESCI na MFF v Cannes roku 1978. (oficiální text distributora)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (60)

gudaulin 

všechny recenze uživatele

Po formální stránce jde o křišťálově vybroušené dílko, kdy se Wajda vypořádává s temnou stránkou polské minulosti a popisuje průmyslovou výrobu úderníků a hrdinů socialistické práce. Obsahově jde samozřejmě o film poplatný době vzniku, tedy 2. polovině 70. let, kdy Wajda hodnotí nedávné dějiny z pozice reformního komunisty, takže některé motivy mohly být ještě temnější. Hrdina příběhu, se kterým se divák seznamuje prostřednictvím archivních materiálů, je nezištným idealistou, který zaujímá až příliš nepraktické postoje, takže ani po změně společenského klimatu nechce ze své nedávné perzekuce získat prospěch a místo aby přijal nabízenou funkci, odejde do ústraní a je zapomenut. Kladem filmu je vedle šikovně konstruovaného scénáře přítomnost Krystyny Jandy. V našich končinách málo známá herečka je femme fatale polského filmu, která si zahrála v řadě výborných polských snímků. V Člověku z mramoru vytváří postavu, která je kombinací Isabelle Huppert a Leni Riefenstahlové. Celkový dojem: 80 %. Filmu bohužel ublížil nevýrazný konec, který poněkud snižuje údernost jeho poselství. ()

Morien 

všechny recenze uživatele

(1001) Už je to několik měsíců, co jsem Člověka z mramoru viděla poprvé, a pořád nepřestávám žasnout, co je vlastně možné filmem dokázat. Na filmy, které jdou strukturou po stopách Občana Kanea, jsem speciálně zatížená, a tenhle je jeden z mých nejmilejších. On totiž asi neexistuje více šokující (odzbrojující) přístup k tématu pravdy než ukazovat jednu za druhou a navzájem je jimi popírat a podvracet. A Wajda má všechno perfektně připravené a přesné, takže pevně drží v ruce výsledný tvar. Z historického hlediska je navíc ještě dojemné, jak si tady ještě v závěru může dovolit škodolibou poslední sekvenci naplněnou nadějí, kdežto následující Člověk ze železa tu samou scénu obrátí a okomentuje s jiným obsahem. Hodně mě bavila hudba, ale speciálně zasažená jsem byla tím, co předvádějí oba hlavní herečtí představitelé. Krystyna Janda je zosobnění vášně a touhy a nutkavosti a Jerzy Radziwilowicz je zase čistota, nevinnost, tichá síla. Užila jsem si to také proto, že v tradičním filmu by člověk ty role čekal u muže a ženy obráceně, takhle to bylo ale dokonalé. ()

Reklama

Matty 

všechny recenze uživatele

Hlas jednotlivce zaniká ve svorném zpěvu davu a filmaři, včetně Wajdy, který se dobrovolně doznává (jako asistent režie v Burského budovatelském dokumentu), v tom nejsou nevinně. Vskutku kaneovské šťourání se v minulosti, jež mě paradoxně nejvíce bavilo, když setrvávalo v přítomnosti. Nervozita Krystyny Jandy je neuvěřitelně sexy. 80% Zajímavé komentáře: Douglas, sportovec ()

xxmartinxx 

všechny recenze uživatele

Socialistický Občan Kane. Jen s tím rozdílem, že Kaneův život nabývá hloubky, Birkutův spíš tragiky, aniž by získal opravdový lidský rozměr. Přijde mi to paradoxní - Wajda chce ukázat křivdy nelidské společnosti, ale samotná osoba, kterou sleduje, zůstává pouhou figurkou i pro něj samotného, i on na jeho existenci jen předvádí své koncepty a myšlenky. Ne že by to nebyl dobrý film, je to hodně dobrý film, ale tenhle aspekt mi neseděl. Asi i proto mě Člověk z mramoru bavil víc, když zůstával dějově v sedmdesátých letech, než když se věnoval minulosti. ()

Douglas 

všechny recenze uživatele

Tento film z roku 1977 připomíná základním schématem Wellesova Občana Kanea. Nastíní legendu prostřednictvím týdeníků a dobových materiálů, přičemž ji postupně prostřednictvím novinářova zpovídání očitých svědků událostí postupně boří a původní představu o subjektu takřka detektivního pátrání obrací naruby. Celý Člověk z mramoru je vyprávěn prostřednictvím dvou časových linií (přičemž všichni vypravěči, které Agnieszka zpovídá a jejichž vyprávění tvoří flashbackovou dějovou linii, jsou nespolehliví... jen mostem přes propast času, přes který Wajda přechází sem a tam - vidíme totiž spoustu věcí, u kterých oni sami nemohli být) a na rozdíl od Občana Kanea rozvíjí kromě zkoumaného hrdiny i charakter průvodkyně filmem - Agnieszky. Člověk z mramoru využívá mnoha různých druhů snímání i filmového materiálu (časová linie padesátých let je natočena klasickým způsobem, kdežto sedmdesáté roky připomínají progresivní „americký“ styl - jaký ráda prosazuje Agnieszka - ruční kamery a dlouhých znervózňujících záběrů, nehledě na různé tvůrci natočené týdeníky, „dobové záběry“ i onen zásadní „dokumentární film“, který z Birkuta udělal mýtus), práce s tempem, s hudbou, s prostředím i s herci. ()

Galerie (57)

Reklama

Reklama