Macbeth

Sociopati typu verbala (mnohočetný živočišný druh mezi námi) samozřejmě tohle neocení, tohle je pouze pro citlivé lidi, kteří dokáží ocenit celuloidovou řeč zvanou film, která vás zavede do časů, kdy se ještě vyprávělo obrazy a nedělaly se umělecké kompromisy. Skromná výprava je tu naopak trumfem, tady se nehraje na mnohočetné davy a rozmáchlou produkci, ale na kompozice a at-mo-sfé-ru. V tomhle ohledu jsem si fantasticky užil zejména první polovinu, do momentu, kdy je Macbeth jmenován králem. Vizuální stránka filmu je tak jedinečná, že je vlastně úplně jedno, jestli předlohu napsal Shakespeare, nebo jiný divadelní titán. Jsem teď fakt upřímně zvědavý na ´Assassins Creed´, protože Kurzelův filmový jazyk je úplně neslučitelný s herní poetikou assassína, který běhá po střechách a skáče do kupek sena. (08.06.2016)

Něco jako Valhalla Rising, ale s archaickou Shakespeareovskou mluvou. Artové a syrově brutální zároveň. Ze začátku jsem myslel, že to nedám, ale pak mě to začalo bavit. Fassbender hraje skvěle, ale je na to fakt obtížné koukat. Musíte mít náladu na ponurou středověkou depresivní řežbu. Je to dobrej film, ale nedokázal jsem si ho užívat po celou dobu. (20.03.2016)

Ó běda, běda, ta sudba zlá se vrátila a od Stratfordu vítr zatuchlý zavanul k nám zas, neb Avona zurčivá tam kdys‘ žvanivou zrůdu zrodila, jíž přes čtyři století urputně brání se vzít i ďas! Zrůdu s jazykem tak hutně chlupatým, že když řitě lízala, oři ztepilí slastně řehtali. A než tehdy se prkna, co svět prý značí, nadála, ta bukva ukecaná cajdáky laciné v háv z hoven halit začala a plášť tento smrdutý stádo hovad pozérských dodnes s gustem očichává, neb údajně moudra životní přehluboká na dně žumpy té jak démanty třpytivé v přemalebném průjmu slovním spočívají. Kmán soudný, jenž přízeň žen toliko vyhledává a kmány jinými či zvěřinou seberozkošnější z duše pohrdá, však jen zívnutím mohutným čelist protáhne, věda, že povrchní sračky unylé tam jen v hnijících temných hlubinách rakoviny slovní ladem leží. Pak spánkem spravedlivých raději to blábolení domýšlivé rychle zažene a pindy nabubřelé ufonům všelikým sebestředným s radostí v koryto k večeři vyleje. Ufonům, co nevidouce osud svůj prokletý, tak kokotu kráčí v ústrety. A hle, teď hejl Mekbet, ten skotský thén, k nám z vrchoviny znovu přicválal, ‘by historkou šestákovou, žvásty oplácanou už po sté lid rozverný xmrti unudil a nejednomu hnědopichu zpychlému samohanou samolibou pravici kmitáním frenetickým ke křeči urputné přivedl. Tak zřete zas onen příběh „přemoudrý“, jak thén ten sudičkami pošahaný myslel, že přemohl i smrt, a přitom jen prostý kariéristický byl to zmrd, co na stolec královský prdel svou uvelebiti zatoužil, a tak úklady strojil, vraždil a lhal, dokud ostatní thény nenasral, a ti se na něj nevrhli a to řádění mu zatrhli. A to je vše! Už jen opona, prdelí holou k davu poklona a pičusové aplaudující s úsměvem vševědoucím ještě dobu drahnou sáhodlouze bláboliti budou, co tím čtverák ten vychytralý Vilík vlastně říci chtěl. Inu, vcelku nic! Jen cajdák laciný v háv z hoven zahalil a z rovu ďábelsky teď chechtá se, vida, jak svině hrachem žluklým pyšně dusí se v domnění, že perly blyštivé pozřely. *** Ale i tak je to dosud asi nejvýpravnější a nejstravitelnější adaptace grafomanských blábolů mentálními snoby přeceňovaného nudila a věhlasného uspávače hadů. Krásná jedna! (30.01.2016)

Justin Kurzel se i v Macbethovi může oddávat tomu, co ho fascinovalo ve Snowtownu - morálnímu vákuu, které vzniká kolem krajně ambivalentních povah, zmítaných násilím a manipulativností. Samozřejmě v součinnosti s Adamem Arkapawem mocně používá drsnou skotskou krajinu jako zrcadlo nehostinného nitra dvou hlavních aktérů, kteří (snímáni především v neúprosných detailech) tvoří magnetizující středobod adaptace. Manželé Macbethovi a jejich pozvolný propad šílenství si uzurpuje téměř veškerý prostor a pokud nemá herec takové nadání zahrát na malé ploše s fascinující intenzitou jako Sean Harris, má prostě smůlu. Není to na škodu, protože Fassbender a Cotillard hrají s intenzitou, která bez problémů ustojí i nekompromisní volbu detailu a věrnost jazyku originálu, byť nejsilnější je moment, kdy uprostřed bezeslovné scény uroní Macbeth "slzu šílenství". Kurzel volí ponuré, velmi pomalé tempo, které se zhruba veprostřed ocitne v zajetí stereotypních aranžování monologů / dialogů protagonistů (zjevná vada scénáře), ale po většinu zbytku stopáže si zejména díky fascinující souhře Arkapawova oka a uší Justinova bráchy-skladatele Jeda drží velmi intenzivní náboj. Bitevní scény jsou pak na pokraji refnovského manýrismu, ale do celkového tónu "naturalistického lyrismu" mi pasují. Ano, blazeovanost Branagha se láme pod diktátem temnoty a dokonce i BBC cyklus Ve stínu koruny působí proti Kurzelově adaptaci vzdušně. V něčem má Macbeth velmi blízko k rozporuplné, ale strhující adaptaci Wuthering Heights Andrey Arnold. I on hledá v klasice pozapomenutou pachuť krve, pach potu a mazlavost bláta. A mě si získal. [80%] (23.10.2015)

Naprosto upřímná umělecká nahoňovačka ega, která těží z výborné kamery a zaměřuje se především na ticho. K tomu mi trošku film svým vzezřením a přístupem k vyprávění (ne)příběhu připomínal Valhalla Rising, které se také tváří podobně epicky, ale ve skutečnosti pozorujete načančané nic. Na druhou stranu chápu, že tvůrci se pustili do tak neobvyklé podoby Macbetha. Chtěli se odlišit a tak ke klasické shakespearovské květnaté britské mluvě přidali umělecký filmový nádech se vším všudy, což mi úplně nejde přes oči. Nevím, jestli důkazem kvalitního artu je specifický počet usínacích scén, ale mám pocit, že čím víc jich je, tím víc je film pro podobné fanoušky lepší. Zajímavé to bezesporu je, ale u historických dramat jsem asi na klasičtější motivy. (01.06.2016)