poster

Macbeth

  • Velká Británie

    Macbeth

  • Slovensko

    Macbeth

Drama / Válečný

Velká Británie / Francie / USA, 2015, 113 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Disk

    Kurzelův Macbeth má naprosto fantastický audiovizuál, dokonalou režii, přesné herecké obsazení a prakticky nulový přepjatý patos. Přesto mi to tak úplně nesedlo, což ale není Kurzelova chyba, nýbrž chyba moje. Na tohle pojetí plné poetických okamžiků jsem nebyl připraven. Tudíž ponechávám bez hodnocení a Macbethovi někdy příště dám druhou šanci. Kacířsky ale dodávám, že Kurzelův Macbeth je mnohem lepší záležitostí než patetický Macbeth Orsona Wellese.(26.3.2017)

  • bogu
    ***

    Marná sláva, Branaghovým vlídným, skrz naskrz dobrosrdečným shakespearovským adaptacím už, zdá se, skutečně odzvonilo. Po melancholické Bouři Julie Taymor (2010), nenávistném, surovém Coriolanovi Ralpha Fiennese (2011), a elegické minisérii čtyř historických her The Hollow Crown (2012) přichází chronicky depresivní Macbeth Justina Kurzela, režiséra Snowtown, a potvrzuje, že nová generace má Shakespeara ráda temného, skličujícího a pokud možno patřičně krvavého. Nový Macbeth je samozřejmě právě takový, ale o tom, že si zaslouží všechnu tu festivalovou chválu, pořád ještě nejsem úplně přesvědčený. Film to totiž vůbec není špatný, ale jako shakespearovská adaptace má velké mezery. Působí dojmem, že jeho tvůrci měli strach z jakékoliv scény, která by ve filmu mohla působit zbytečně teatrálně, a podle toho text hry krátili. Scenáristé vyškrtli Vrátného, většinu dialogů tří Čarodějnic (a výstup Hecate, samozřejmě), rozhovor Lady Macduff se svým synem, Macduffovu konfrontaci s Malcolmem na anglickém dvoře, a řadu dalších. Kdo hru zná, pochopí, proč bez všech těchhle scén Kurzelův film působí tak jednotvárně a proč se zdá, že v něm kromě ústředního páru na nikom příliš nezáleží. Lze namítnout, že divadla se do filmu skutečně nevejde mnoho a že bez zbytečných odboček má alespoň Kurzelova adaptace šanci věnovat maximální pozornost svým dvěma anti-hrdinům a jejich nezadržitelnému morálnímu a psychologickému rozkladu. Jakkoliv ale musím ocenit výdrž a důkladnost s jakou Michael Fassbender a Marion Cotillard mapují tragický vývoj svých postav, musím si zároveň povzdechnout, že všechna ta snaha o výrazový minimalismus, všechen ten důraz na moderní psychologický rozměr, který má ozřejmit jejich motivaci—Fassbenderův Macbeth trpí posttraumatickou stresovou poruchou, Cotillard je jako jeho žena traumatizovaná smrtí jejich jediného dítěte—potlačuje onu neuvěřitelnou bohatost, hloubku, a intenzitu Shakespearova jazyka, kvůli které především je tahle hra výjimečná. Nejenom, že jsem Kurzelovým hercům občas sotva rozuměl (to u jedné ze Shakespearových jazykově nejnáročnějších her překvapivé není), ale podezříval jsem při tom tvůrce z přesvědčení, že když porozumím tomu hlavnímu (‘aha, tak tady Macbeth přichází o rozum’), nebude na tom záležet. A to je nesmysl. Když herec v některé ze Shakespearových pozdních her přestane být srozumitelný, přestane hra fungovat. V případě Kurzelovy adaptace po ní v takových chvílích zbyde poněkud monotónní, chmurné historické vyprávění, které může jen stěží aspirovat na místo po boku děl od skutečných mistrů tohohle žánru. Nutno ovšem jedním dechem dodat, že v některých svých silnějších, výpravných momentech Kurzelův film styl jednoho z oněch tvůrců nápadně připomíná: úsporný, rozvážný styl Hamleta (1964) a Krále Leara (1971) Grigorije Kozinceva, režiséra, který objevil Shakespearovu ruskou duši. To, že právě na Kozinceva jsem si během seldování tohohle Macbetha vzpomněl hned několikrát není pro Kurzela zrovna špatné vysvědčení. // LEPŠÍ VERZE: Ten, kdo by spíš než ponurou vizuální poetiku zpomalovaných bitev a v mlze tonoucích skotských panoramat hledal kvalitní shakespearovské herectví, si může vybrat mezi divokou, expresionistickou verzí Grega Dorana (RSC, 2001), v níž Antony Sher a Harriet Walter procházejí beckettovským peklem, hororovou etudou Ruperta Goolda s Patrickem Stewartem a Kate Fleetwood (2010), a (podle mě stále nepřekonanou) klaustrofobní, minimalistickou inscenací Trevora Nunna, zvěčňující slavné výkony Iana McKellena a Judi Dench (1979).(8.10.2015)

  • maddy
    ***

    Valhalla Rising: Shakespeare Edition. Kurzelova réžia mi v Macbethovi každým záberom pripomínala réžiu Refna. Aj tu Kurzel ponúka veľmi pomalú, až hypnotickú atmosféru, avšak v kombinácii s prvotriednym vizuálom. Zároveň je však Kurzel verný aj svojmu klasickému režijnému štýlu a rovnako ako v jeho žánrovo odlišnom predchádzajúcom filme vykresľuje morálne skazené prostredie a postavy antihrdinov. Technicky tak Macbeth nemá najmenšiu chybu. Nádherná hudba od Jeda Kurzela, vynikajúca Arkapaw kamera (až v prípade týchto dvoch kategórii zamrzí ignorovanie na tohtoročných Oscaroch), štýlové kamerové filtry a nasvietenie scén a zaujímavé spomaľovačky dodávajú aj značne pomalým akčných scénam na neskutočnej intenzite. Chladná, odťažitá, ale pritom hypnotická atmosféra vťahuje a na hereckých výkonoch Fassbendera a Cotillard sa nedá absolútne nič vytknúť, obzvlášť Fassbender mi tu prišiel ešte omnoho lepší než v oceňovanom tohtoročnom Steve Jobsovi. Prvá dvadsaťminútovka a záverečná pätnásťminútovka sú priam vynikajúce, no čo z toho, keď medzitým to je síce obrazovo najmodernejšia, ale naratívne tá najklasickejšia adaptácia Shakespeara. To znamená napísaná zložitým shakespearovským jazykom bez akejkoľvek úpravy pre súčasného diváka. Nemôžem si pomôcť, ale mňa jednoducho tá snobská, „high-level“ shakespearovská reč odradzuje. A v prípade Macbetha mi tie vety robili obrovský problém (úprimne bez anglických titulkov by som nerozumel nič, no ani s nimi to nebola žiadna výhra, avšak na IMDB sa sťažujú aj native speakers, že tomu pri sledovaní nerozumeli, takže asi takto to s Macbethom je ... ešte šťastie, že niečo podobné ma už nikto nenúti prekladať ako tomu bolo na výške). Namiesto toho, aby som mal pri sledovaní pocit, že počúvam niečo jazykovo „hodnotnejšie, tak ma celá tá reč odtrhávala od príbehu, od postáv a jednoducho po pár minútach som na to rezignoval a namiesto záujmu o príbeh, postavy nastúpili minúty nekonečnej nudy. Navyše celý ten moderný vizuál nie úplne nepodobný 300 od Snydera s celou tou rečou neladí a Macbeth by tak chcel byť akoby dvomi absolútne odlišnými adaptáciami, ktoré nie je možné zlúčiť do jednej. Adaptáciou najklasickejšou ako je možné, ale zároveň najmodernejšou. A úprimne si myslím, že podobne jazykovo verné adaptácie sú už dnes na poli filmu prežité a hodia sa výhradne iba do divadla. Vizuálne je tak Macbethe úchvatný, hlavne v úvode a závere, ale látku by to chcelo pre dnešnú dobu aspoň málo upraviť a nie servírovať v podobe ako bola napišaná pred stovkami rokov. Pokiaľ však štúdio nebude Kurzelovi kecať priveľmi do práce, tak z podobne historického Assassin's Creed by mohla byť jedna z najlepších herných adaptácii. Kurzel je totiž veľký talent, akurát si doteraz vyberal látky, ktoré nie sú jednoduché na oslovenie širšieho publika. Uvidíme v decembri! CELKOVO: 3* (6/10)(5.2.2016)

  • Lima
    ****

    Sociopati typu verbala (mnohočetný živočišný druh mezi námi) samozřejmě tohle neocení, tohle je pouze pro citlivé lidi, kteří dokáží ocenit celuloidovou řeč zvanou film, která vás zavede do časů, kdy se ještě vyprávělo obrazy a nedělaly se umělecké kompromisy. Skromná výprava je tu naopak trumfem, tady se nehraje na mnohočetné davy a rozmáchlou produkci, ale na kompozice a at-mo-sfé-ru. V tomhle ohledu jsem si fantasticky užil zejména první polovinu, do momentu, kdy je Macbeth jmenován králem. Vizuální stránka filmu je tak jedinečná, že je vlastně úplně jedno, jestli předlohu napsal Shakespeare, nebo jiný divadelní titán. Jsem teď fakt upřímně zvědavý na ´Assassins Creed´, protože Kurzelův filmový jazyk je úplně neslučitelný s herní poetikou assassína, který běhá po střechách a skáče do kupek sena.(8.6.2016)

  • Marigold
    ****

    Justin Kurzel se i v Macbethovi může oddávat tomu, co ho fascinovalo ve Snowtownu - morálnímu vákuu, které vzniká kolem krajně ambivalentních povah, zmítaných násilím a manipulativností. Samozřejmě v součinnosti s Adamem Arkapawem mocně používá drsnou skotskou krajinu jako zrcadlo nehostinného nitra dvou hlavních aktérů, kteří (snímáni především v neúprosných detailech) tvoří magnetizující středobod adaptace. Manželé Macbethovi a jejich pozvolný propad šílenství si uzurpuje téměř veškerý prostor a pokud nemá herec takové nadání zahrát na malé ploše s fascinující intenzitou jako Sean Harris, má prostě smůlu. Není to na škodu, protože Fassbender a Cotillard hrají s intenzitou, která bez problémů ustojí i nekompromisní volbu detailu a věrnost jazyku originálu, byť nejsilnější je moment, kdy uprostřed bezeslovné scény uroní Macbeth "slzu šílenství". Kurzel volí ponuré, velmi pomalé tempo, které se zhruba veprostřed ocitne v zajetí stereotypních aranžování monologů / dialogů protagonistů (zjevná vada scénáře), ale po většinu zbytku stopáže si zejména díky fascinující souhře Arkapawova oka a uší Justinova bráchy-skladatele Jeda drží velmi intenzivní náboj. Bitevní scény jsou pak na pokraji refnovského manýrismu, ale do celkového tónu "naturalistického lyrismu" mi pasují. Ano, blazeovanost Branagha se láme pod diktátem temnoty a dokonce i BBC cyklus Ve stínu koruny působí proti Kurzelově adaptaci vzdušně. V něčem má Macbeth velmi blízko k rozporuplné, ale strhující adaptaci Wuthering Heights Andrey Arnold. I on hledá v klasice pozapomenutou pachuť krve, pach potu a mazlavost bláta. A mě si získal. [80%](23.10.2015)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace