Whiplash

Znervózňuje mě přítomnost Whiplashe na Oscarech, protože bych byl rád, kdyby si filmy tohoto ražení zachovaly svojí spontánnost, přímost a jednoduchost a nepropadly akademickým kalkulům. Whiplash je každopádně povedený kousek, hodně precizní. Možná se mohl Chazelle režijně ještě trochu víc odvázat, protože pasáže plné zajímavých obrazů střídají ty až zbytečně umírněné. Možná je to ale na druhou stranu dobře, že se ten film i přes tolik možností nestal ničí exhibicí a především vypráví svůj příběh o posedlosti. (28.01.2015)

Nejsem si jist zda jsem dostatečně kvalifikován, abych hodnotil něco jako tohle, ale přeci jen se pokusím. Snímek sleduje dva ústřední protagonisty, a to velice talentovaného a egoického mladíka Andrewa a jeho charakterové opozitum. Dirigenta, pokročilého věku, učícího na Schafferově hudební konzervatoři Terence Fletchera. Fletcher učí svým velice jedinečným způsobem, na který není každý stavěný. Stylem tak okázalým, že je schopen řvát a házet různé předměty, jen skrze špatně zahrané tempo. Miles Teller v roli Andrewa si vede skvěle, a to jak v roli herce, tak bubeníka. To stejné bych mohl říci i o J.K. Simmonsovi, který zde hraje velice důležitou osobu pro mladé a ambicemi sršící hudebníky. Dramaturgie, popřípadě režie je zde vyzdobena do posledního drobného detailu a není tak divu, že s otevřenými ústy sledujete každý jeden Andrewův vystup až do posledního úderu. Až takhle úderný je i sám děj, kdy se ústřední duo opět setkává a znovu dává dohromady i přes své rozepře, načež vše vygraduje až životním vystoupením obou dvou. Na tohle bych jen chtěl říct "skvělá práce", anglicky "good job". (14.01.2023)

**** a půl. Až do teďka byl pro mě "Whiplash" známý jako nářezový song od Motörhead. Whiplash Damiena Chazelle je perfektní snímek s úžasnou jazzovou hudbou a excelujícími herci v hlavních rolích. Milles Teller si musí projít až peklem a jde až na krev, aby dosáhl vytouženého cíle. J.K. Simmons si tak trochu ukradl část filmu pro sebe a jeho despotická postava nechává své studenty, aby si vyžrali úplně všechno, každou chybu, každý tón mimo. Tak se ale často dostává z lidí to nejlepší. Pokud to dokážou vydržet, nechat si rozbít držku, krvácet, polykat hořké slzy a cítit vztek, který je drží v okovech, dokud nepovolí... Dr. House meets Rocky:) Závěrečné sólo Milese Tellera na bicí je vrcholná scéna filmu. Naprosto grandiózní a ohromující, masterpiece. Když jsem ten jeho výkon sledovala, ani jsem nedutala, oči přilepené k obrazovce, po chvíli jsem v nich měla slzy a přemýšlela, jestli to tak fakt zahrál on, nebo měl nějakého dubléra. Hodně silná scéna. A člověk jenom čeká na ten strhující a bouřlivý aplaus, který prostě po tomto momentu musí přijít! A co udělá rejža? Uvidíte na konci filmu, ale mě to teda nasralo:) (03.01.2016)

„…. a svolává hóó-chy: Hoššy, pojďte sem! Zahrajem si na čuráky, máme strupy a boláky, hola hola hej, nikdo nemeškej!“ Tady totiž, hoššy, uvidíte, že se dá natočit skvělý, působivý, rozumný a hlavně zábavný film o mrdlých artistech, aniž by tito museli bez jakéhokoliv smyslu chodit dvě hodiny před kamerou, dělat ze sebe ještě větší vyšinuté idioty, než ve skutečnosti jsou, a afektovaně mlít rádoby filosofické povrchní pouťové citáty jako v případě toho vykolejeného artového zvratku s názvem Birdman. Ten, jak ostatně soudím, musí být neprodleně zničen. Pokud navíc u tohoto zase velkohubě vrcholíte, slibuji, že na chvíli nebudete vypadat skoro vůbec jako zevní genitál, ani stádový pozér, kterými však jinak bezesporu jste. Plesám! Plesám a nadšeně tu freneticky bubnuju prsty o desku stolu a mrskám bitchem, a to si většinou místo džezu či svingu pouštím raději cirkulárku nebo plyn. Nikdy bych neřekl, že jednou vyteču z, v podstatě hudebního, filmu o pošahaném konzervatorním tympánistovi a jeho ještě pošahanějším učiteli, kteří spolu na pozadí negerských kakofonických preludií soutěží o to, kdo je větší patol. Ten králíček Duracel je sice sympaťák, ale jako herec žádná sláva, nicméně známý matador vedlejších rolí Džejkej Simons, ten je dokonale maligní a jeho strhující charisma narušeného arogantního kokota velkolepě bují celým filmem. Myslím si navíc, že frajer, který v hlasité změti dvaceti žesťů dokáže rozeznat, že to třetí pozoun zleva ve druhém taktu totálně posral, si klidně může dovolit být arogantním kokotem. Z letošních nominací na zlatého prdeláče, co jsem zhlédl, je to zatím jediný kousek, který se může nepokrytě a naprudko stydět, že se ocitl ve společnosti těch obvykle vyhajpovaných pomatených, populistických nebo kýčovitých sraček. (28.01.2015)

Pardon, ale tohle je totální blbost. Atmosféra někde mezi Pohotovostí a rádiovou relací ČRo Jazz "Modern Mainstream", svojí tupostí to až bije do očí. J.K. Simmons se zjevně vyžívá ve svoji roli pedantského dirigenta a docela mu to jde, Miles Teller umí hrát na bicí, ale jinak je to poleno. Každý kdo se trochu zajímá o současný jazz musí při sledování WHIPLASH prskat smíchy. Oscarové nominace a přehnaně vysoké hodnocení na Čsfd jasně naznačuje, že i v 21. století si někdo myslí, že jazzovej big band je cool a že lidi se pořád chtějí koukat na hovadiny a stačí k tomu, že je to příběh silné vůli. Ble. (11.02.2015)