Whiplash

„JSI BEZCENNEJ KUS HOVNA, KTEREJ NEMÁ ŽÁDNÝ KAMARÁDY, JEHOŽ MAMINKA OPUSTILA TATÍNKA, KDYŽ ZJISTILA, ŽE TO NENÍ EUGENE O'NEIL. A KTEREJ TADY TEĎ SOPLÍ, JAKO MALÁ 9LETÁ HOLKA, PO MEJCH BUBNECH. TAKŽE, DO PRDELE, NAPOSLEDY. ŘEKNI TO NAHLAS!…“ /// Pár dní jsem váhal, jestli žánr „hudební drama“ … prostě kokotin jsem už letos viděl dost. A víte co – na pokraji smrti mrazem, na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti vysílením, ale stálo to za to! V područí arogantního despoty nemusíte bejt jen v kolbence, ale i v kapele (V rockový? To bych tomu čurákovi urval palici a nasral do krku!). V rockový asi ne, ale když chcete hrát na Shafferově konzervě první bubny, tak vás to zocelí. Nebo zabije. Seznámení se dvěma magorama stálo opravdu za to. Příběh se motá kolem muziky, takže je dost možný, že budete protézou mlátit do stolu (protější sedačky nebo vo zem, záleží, kde vás vodložej). Ale klidně by mohl bejt o jakýkoliv jiný činnosti (péčko? Ty jo, teď nevím…). Místy to je koncert nejen hudební, ale hlavně Jonathan Kimble Simmons předvede všechno, co se nejen v Oz naučil. Nikdy jsem nebyl obdivovatelem dlouhejch bubenickejch sól. Proto jen 4*. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Jsou věci, kvůli kterejm bych se nechal zabít. Třeba hudba. 2.) Mám kapelu (vod děvky? Tak to asi bubínkama nespravíš…). 3.) Thx za titule ,,_coffee_“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (28.01.2015)

V jistém ohledu jde o docela obyčejný sportovní film, v němž se hlavní hrdina dostane na vrchol dík dřině, potu, tréninku, absolutní oddanosti věci, krvi a uřvanému, sprostému trenérovi (tedy kapelníkovi). Nesmíte holt vzdychat po inspiraci, planě filozofovat, rozněžňovat se a romantikovat - když si máknete, tak i fotrovi dojde, že bubnování je stejně drsná facha jako americký fotbal a pak už se u nedělního oběda nestanete terčem rodinného posměchu. +++++ Tedy... obyčejný sportovní film, zručně střižený, hudbou sešitý, ale... Tím sportem je v něm něco, co si s tak hrubou tělesností normálně nespojujeme - a tím se stává alespoň trochu netriviálním, právě oproti sportovním filmům se sportovní tématikou. Tudíž slabé ****, ač mi kolem hlavy poletují pochybnosti: "Že ono je tak natočeno pro větší diváckou vděčnost. Možná jenom proto. Či alespoň... hlavně proto." (26.01.2015)

Film jsem dlouhou dobu z hlediska žánru ignoroval, ale Dámský Gambit v mém filmovém srdci probudil něco nového a tedy zalíbení ve Sportovních či Hudebních filmech především o cestě za slávou, kde outsider všem vytře zrak a tady to platí i o Miles Tellerovi, který předvádí skvělý výkon. Celý film z nadprůměru do dokonalosti však tahá J.K Simmons, který naštěstí pokrývá 70% stopáže a kdykoliv je na scéně, je z toho strhující, šokující, vtipný, drsný a nekompromisní film. Předvedl démonický herecký výkon a dlouho z nikoho ve filmu nešel respekt tak jak z něho. Překvapivě zábavné a poutavé od začátku do konce a finále je exquisite.V žánru Drama" Hudební si myslím špička. 10/10. (02.02.2021)

Když tady mezi těmi extatickými výkřiky tak osaměle rebeluju s třemi hvězdičkami, možná bych měl trochu vysvětlit proč. Whiplash je totiž bohužel jeden z těch filmů, které se tak zoufale snaží u diváka vyvolávat co nejsilnější emoce, až se přitom uchylují k těžko obhajitelné manipulaci. V případě Chazellova snímku to zdaleka není taková tragédie jako třeba u Broken Circle Breakdown, ale schválně si s odstupem všímejte všech těch scénáristických berliček, které se objevují z ničeho nic, nejsou nijak motivované a jejich jediným účelem je ještě víc vyhrotit už tak vyhrocenou situaci. Čímž se dostávám k dalšímu problému Whiplashe, totiž že není zajímavý formálně. U hudebních dramat je to častý problém a tady alespoň nutno přiznat působivé stylistické ztvárnění jednotlivých muzikálních čísel, kdy se spolu s gradací songu (bubnování) zrychluje střih, převládají detaily a tak dále. Jenže vyprávění převážně stojí na hereckých výkonech (Tellerově fyzickém, Simmonsově hlasovém), což film posouvá směrem k vypočítavým oscarovým dramatům. V dialozích je opět nepřehlédnutelný důraz na maximální přepjatost, všechno směřuje k co největšímu citovému vykolejení diváka, který v rozrušení nemá vůbec prostor všímat si, že je jím celkem nevybíravě manipulováno. Závěr filmu pak jenom potvrzuje, co jsem napsal výše - je to znovu hra na co největší okamžitý efekt, která hraničí se škemráním o potlesk vestoje. Sorry, ale tohle prostě nežeru. ________ Recenze psaná pro A2 (06.01.2015)

„…. a svolává hóó-chy: Hoššy, pojďte sem! Zahrajem si na čuráky, máme strupy a boláky, hola hola hej, nikdo nemeškej!“ Tady totiž, hoššy, uvidíte, že se dá natočit skvělý, působivý, rozumný a hlavně zábavný film o mrdlých artistech, aniž by tito museli bez jakéhokoliv smyslu chodit dvě hodiny před kamerou, dělat ze sebe ještě větší vyšinuté idioty, než ve skutečnosti jsou, a afektovaně mlít rádoby filosofické povrchní pouťové citáty jako v případě toho vykolejeného artového zvratku s názvem Birdman. Ten, jak ostatně soudím, musí být neprodleně zničen. Pokud navíc u tohoto zase velkohubě vrcholíte, slibuji, že na chvíli nebudete vypadat skoro vůbec jako zevní genitál, ani stádový pozér, kterými však jinak bezesporu jste. Plesám! Plesám a nadšeně tu freneticky bubnuju prsty o desku stolu a mrskám bitchem, a to si většinou místo džezu či svingu pouštím raději cirkulárku nebo plyn. Nikdy bych neřekl, že jednou vyteču z, v podstatě hudebního, filmu o pošahaném konzervatorním tympánistovi a jeho ještě pošahanějším učiteli, kteří spolu na pozadí negerských kakofonických preludií soutěží o to, kdo je větší patol. Ten králíček Duracel je sice sympaťák, ale jako herec žádná sláva, nicméně známý matador vedlejších rolí Džejkej Simons, ten je dokonale maligní a jeho strhující charisma narušeného arogantního kokota velkolepě bují celým filmem. Myslím si navíc, že frajer, který v hlasité změti dvaceti žesťů dokáže rozeznat, že to třetí pozoun zleva ve druhém taktu totálně posral, si klidně může dovolit být arogantním kokotem. Z letošních nominací na zlatého prdeláče, co jsem zhlédl, je to zatím jediný kousek, který se může nepokrytě a naprudko stydět, že se ocitl ve společnosti těch obvykle vyhajpovaných pomatených, populistických nebo kýčovitých sraček. (28.01.2015)