Pestrobarvec petrklíčový

Lesbická ODYSEA zabalená v krásnom vizuálnom štýle, t.j KAMERA a HUDBA, obidve herečky zachádzajú do krajnosti, a už to začína byť z jednej strany poriadny fetiš, páčila sa mi viac spontánna Chiara D'Anna ( Evelyn ), ktorá sa nechávala dobrovoľne trestať, ponižovať... Väčšiu logiku a zmysel filmu - som nenašiel, opakovalo sa to, už som sa nevedel dočkať záverečných tituliek, i napriek tomu neľutujem, že som si pozrel tento zaujímavý snímok. (06.11.2015)

[Febiofest 2015] Keď milenci začnú vypadávať zo svojich rolí a zväzujúcich rituálov... Strickland pokračuje vo svojej sérii (teraz už možno hovoriť o potenciálnej trilógii) filmov s dôrazom na audiovizualitu. Mávnutím motýlích krídel prenáša diváka do prízračného sveta žien, vyberá dva skvostné exempláre a rozpovedá ich príbeh, oscilujúci medzi čiernou komédiou a romantickou melodrámou. Z distingvovanej réžie priam sála britská kultivovanosť a cit pre mieru i detail. Strickland po celý čas drží erotický náboj na uzde a nenechá humor skĺznuť do trápnosti. Čo ma však prekvapilo omnoho väčšmi, bola žánrová príslušnosť snímky, nakoľko nielen režisérova predchádzajúca tvorba, no i diela podobného rázu (za všetky spomeňme Amer a L'étrange couleur belgického tandemu Hélène Cattet a Bruno Forzani) koketujú so škatuľkami hororu, ale The Duke of Burgundy je od úvodných po záverečné titulky "len" drámou o ťažkom období jedného lesbického vzťahu. Atypickosť tu mimo námetu vyviera zo zvláštneho fikčného sveta (občas mi skrsla v hlave myšlienka, či sa to celé neodohráva za múrmi rozľahlého prepychového sanatória, vyvolávajúceho zdanie absolútne voľnosti a slobody, ktorú si vzápätí začínajú ohraničovať samotné milenecké páry) a skúsenej práce so zvukom (zriedkavo používaná nediegetická hudba, ktorá obracia pozornosť k diegetickým prvkom špecifickej zvukomalebnosti filmu je menej podstatná ako to, že Strickland používa autentické nahrávky zvukov rôznych druhov hmyzu a motýľov s datovaním začínajúcim už v 70. rokoch). Rozprávanie je zarámované veľmi podivuhodne, no v záujme nevyzradenia brilantnej pointy o ňom radšej viac nepoviem. Ako spomína anicin, film zobrazuje čistú a esteticky uhrančivú krásu (čo sa týka titulkov, mimo spodného prádla sú v nich uvedené i všetky čeľade motýľov a chrobákov, ktoré sa vyskytujú vo filme), ale odhaľuje aj jej vnútornú krehkosť a podpovrchové napätie. Psychológia postáv i postoj k lesbickej komunite sú maximálne neobvyklé a ja priam túžim prečítať si nejakú antropologickú štúdiu, či aspoň rozsiahly analytický rozbor, na ktorý je The Duke of Burgundy ako stvorený. 85% (04.04.2015)

Rozhodně pozoruhodný - a vyloženě výstřední - filmový počin, který to diváku nijak neulehčuje a který si říká o opakované zhlédnutí a hlavně o dlouhé rozvažování a zrání výsledného dojmu v hlavě. Za sebe třeba nezastírám, že mě film převážně nudil a že jsem si nad ním během jeho distribuční premiéry v kinu Oko dosti zoufal (ostatně dva lidi přede mnou se po pár minutách zvedli a vzdali to, čemuž se nelze moc divit - rozhodně to není film pro každého). Na druhou stranu bych byl strašně opatrný smést tento film jen tak lehko ze stolu jako přeartovanou nudu, eventuálně se uchýlit k druhému extrému, který zde předjímá kolega anicin ("pseudointelektuálové tu jistě budou vyzdvihovat zdlouhavý artový surreál" - haha, to je docela vtipné). Za sebe si rozhodně myslím, že je to neobyčejně sofistikovaný a komplexní film, v němž se vše bortí a vnitřně destruuje - vše, co je v něm prezentováno, je následně zesměšněno či zpochybněno. Nic není takové, jak se jeví na první pohled, vše může být docela jinak, a film se po této stránce otevírá mimořádně velkorysému poli intepretace. Není to ani psychologická studie lesbického vztahu jako Život Adele, ani surrealistická hříčka ve stylu Švankmajerova krátkého filmu Historia Naturae, a ani zábavná přehlídka sexuálních fantazií a úchylek jako australská komedie Little Death, ačkoli může všechny tyto filmy připomenout - a spolu s nimi nespočetné množství filmů dalších (nepřehlédnutelná je například podobnost s Herzovým filmem Morgiana). Možná tak bude nejblíže pravdě domněnka, že PESTROBARVEC je v první řadě velice důkladně promyšlenou a symbolickou podívanou plnou početných aluzí, v níž si každý může najít to své, v závislosti na osobním diváckém vyladění (není bez zajímavosti například srovnat vývoj vztahu Cynthie a Evelyn s postavami mileneckého páru v Kunderově povídce "Falešný autostop"). Jako můj filmový cup of tea mi to na první dojem nepřipadá, ale rozhodně nemohu filmu upřít, že mě vyloženě okouzlil úvodními titulky, nádherným soundtrackem od Cat's Eyes a mimořádnou působivostí svého filmového výrazu. Neviděl jsem v životě moc filmů, jako je tento, a nepochybuji, že ho budu z hlavy dostávat velmi, velmi dlouho. (16.04.2015)

Poetický film s vytříbeným vizuálem a uhrančivou hudbou nedisponuje nijak komplikovaným dějem. Proč také, když se jedná o čistou lyriku, která již ze své podstaty děj nemá. Intimní, erotická, ale i přírodní a společenská lyrika vyjádřená působivými obrazy dokládajícími, že se jedná o film, využívající naplno své výrazové prostředky. Pestrobarvec petrklíčový není ani feministický, byť zde vystupují jen ženy, není ale ani lesbický, jak by se z některých scén mohlo zdát. Jednoduše je - o lásce. Cynthia a Evelyn se oddávají hrám a fantazii, aby nakonec zjistily, že k obyčejnému štěstí stačí společná postel. Jakmile je napovězeno, že jde o hru, může se divák začít domnívat, kým ony dvě ženy jsou ve skutečnosti. Tajemství, jež je rafinovaně odhalováno a opět skrýváno, tříbí fantazii. Svět motýlů. Zde si lze symboliku domýšlet různě - krása, přelétavost (zde však ne), erotika oproštěná od citu (viz Ze života hmyzu bratří Čapků) - zde však také ne, tajemství, denní a noční, soumračník a lišaj smrtihlav, proměna dokonalá. Paní a služka, S/M (škoda jen, že nedošlo na bičování), vzdor a pokora. Pro menšinové publikum, které naplno ocení vše, co pro něj P. Strickland uvařil. (19.05.2020)

Začnu trochu obecnější úvahou - pokud platí, že homosexuálně orientovaných jedinců je v populaci cca 4 %, je opravdu zvláštní, že se objevují v takřka každém druhém filmu současnosti (což samozřejmě nadsazuji, ale ten nepoměr je evidentní), zjevně je to důsledek panující ideologie. Tohle je navíc i feministický film, film zalidněný pouze ženami, v jehož fikčním světě není pro muže místo. Pestrobarvec petrklíčový je mým prvním setkáním s dílem Petera Stricklanda a musím konstatovat, že jde o velké zklamání, prakticky jsem se pronudil ke konci. Formálně excelentní film, nádherná kamera, pastelové barvy, převaha celků, kterým ovšem kontrastují sekvence detailů a především velkých detailů, krásná staromilská animovaná intermezza, bravurní práce s ruchy (zvuky hmyzu, předení kočky atd.), diskontinuitní řazení záběrů, až fascinace (fetišizace) kostýmy, práce s herci, dekadentní atmosféra...obsahově se ale se Stricklandovým snímkem coby divák hodně míjím. Reflexe hraní rolí v partnerském vztahu je podána na pozadí bizarního partnerského soužití dvou extrémně nesympatických hrdinek, jejichž sado maso hrátky mi přišly jako autorská manýra, jistě takovéto vztahy reálně existují, ale způsob, jakým vztah reflektuje britský tvůrce, mne spíše iritoval, než jakkoliv oslovil. Každý vztah je o hledání kompromisu a osobní oběti, ale já se celou dobu ptal, proč to musí Strickland demonstrovat právě na těchto S/M lesbických partnerkách? Jasně, odpovědí je postmoderna a s ní spojená snaha šokovat, synkreticky spojovat neslučitelné, adorovat pokleslé žánry, rozbíjet kontinuální dějovou linii, hrát si s divákem...ale tohle byla tuze nezábavná hra... Pinastri! Pinastri! Pinastri! PS: O co elegantněji analogickou tematiku pojala Shainbergova zábavná Sekretářka... (30.06.2015)