Intolerance

Jit na Intoleranci v roce 1916 do biografu, asi bych tři hodiny čuměl s otevřenými ústy. Jednoznačný vrchol tehdejší doby, který neměl konkurenci. D. W. Griffith tímto monumentálním dílem stanovil směr, jakým se bude kinematografie ubírat. Jsem fascinován těmi davovými scénami či neskutečnou výpravou. Ale! Já jsem toho názoru, že pětihvězda udělená němému filmu, novému pornofilmu či komedii ze 60. let by měla mít stejnou váhu. Nehodnotit v rámci žánru a doby (tady by byla jasná). Za těch 95 let se i díky Griffithovi film dostal trochu dál. Intolerance je popravdě tak trochu tříhodinová nuda. Pokud jsem dal některým raným Chaplinovým komediím 4 hvězdy, neznamená to, že jsou lepšími filmy, jen mě více bavily. (25.08.2011)

Přetěžko hodnotit současnými měřítky právě tenhle dnes devadesát let starý film. Film jak svým obsahem, tak i strukturou vyprávění a vůbec filmařsky v mnohém průkopnickou formou nadčasový. Poprvé jsem ho viděl někdy před dvaceti lety v brněnském Filmovém klubu a měl jsem pocit (zvláště v oné >netolerantní< době) nadšení filmového fanouška, který se dotkl historie. Nyní se stalo neuvěřitelné skutkem a vydavatelství KMa tohle klasické dílo americké (světové:-) kinematografie vydalo v >lehce modernizované< podobě na dvd. A tak za ten nestárnoucí půvab a velkolepou marnotratnost tolerantních pět velkých hvězd! :-) (19.12.2006)

Jedná se o jednoznačně průlomový film, plný nových věcí, které nikdo před Davidem Warkem Griffithem na plátně nepředvedl. Je zde např. využíváno křížového střihu, nebo Griffith dokázal jako první vyjádřit pocity v detailu. Jedná se o film němý a tak je vždy buď ticho, nebo jemný orchestrální doprovod (jak už to bývá :)), a tak si film může divák mnohem více vychutnat a vice se soutředit na jeden smysl.. Každopádně na mě z filmu sálala obrovská snaha vyprodukovat něco obrovského, což je také vydět na nebývale vysokém rozpočtu na tu dobu. Či. slavný "pád Babylónské věže", při jehož natáčení bylo v záběru více než 16.000 lidí! Dá se hovořit o dědečkovi americké, dodnes světové kenematografie. (27.11.2005)

Viděl jsem teda jen verzi hodina a půl, která je uložená ve Filmovém archivu a - ačkoli je pravda, že touto selekcí (nevím, nakolik byla zamýšlená a nakolik jde o poškozené části, které byly vyřazeny) film nabyl jisté zkratkovitosti a vynechává důležité scény, které pak musí divák zpětně rekonstruovat v hlavě - je taky fakt, že jsem byl moc rád, že to nebylo delší. Sice samozřejmě vím, proč je film tak důležitý z historického hlediska, ale faktem je, že Griffith natočil snímek, který sice předběhl dobu, ale rozhodně není nadčasový. Oproti proklamované novátorské montáži, bohaté výpravě a splétání vícera dějových linií, jsem si všiml i některých méně zjevných prvků. Režisér zřejmě jako první pracuje systematicky s návratnými motivy a používá střih jako dramatický prostředek (ke konci, kdy se dějové linie dostávají do fáze kolize, se střih zrychluje a skáče z jedné linie do druhé). Za zmínku stojí i otevřené násilí a erotika - v tak ranném filmu to jistě nebylo běžné. Ovšem tento pokus o míchání propojených příběhů, tak jak to dělává v současnosti Innaritu, trpí i poporodními problémy. Vypadá to, že střihač při proplétání dějových linií měl v jedné ruce nůžky a v druhé Becherovku. Krom toho, že paralelní děje nespojuje nic víc, než pouhá přítomnost intolerance, přechody mezi nimi jsou podle všeho téměř náhodné, určované maximálně hodně z rukávu tahanou asociací. Závěrečná katarze a uspokojivé rozřešení dějových linií (které by ještě k tomu do sebe nějak secvakly) se nekoná. Takže ve výšledku: převratný experiment - ano. Vynikající film - ani ne... (25.02.2009)

Intolerancia je predovšetkým fenomén, Griffithov scenár a réžia sú geniálne aj po dlhých rokoch. Film rozdelený do štyroch častí, ktoré reflektujú na isté časové roviny je predovšetkým o ľudskej neschopnosti akceptácie a intolerancii. Rozvláčne nemé dielo však vyžaduje divákovu spoluprácu a trpezlivosť. (31.12.2020)