Věznice parmská

Nepřipadá mi fér vytýkat filmu, že neobsahuje všechny dějové linie a detaily knižní předlohy. Podle takovýchto kritérií by pak Stendhalova díla (a s nimi většina historických románů) byla nezfilmovatelná. Film je přece film (je přece film). A Věznice parmská je nepřekonaná a nejspíš i nepřekonatelná adaptace slavného příběhu o různých podobách lásky v kulisách postnapoleonské Itálie, zmítané politickými i společenskými otřesy. Gérard Philipe jako Fabrizzio del Dongo odzbrojuje svou krásou, mládím, a vyzrálým hereckým výkonem, mezi ženskými protagonistkami pak jednoznačně vyniká Maria Casares v roli vévodkyně San Severiny, femme fatale nejvyšších kruhů parmského mikrosvěta. Stopáž je velkorysá, díky preciznímu vystavění příběhu i dynamice jednotlivých scén to ale není na překážku. Kostýmy jsou nádherné (v tomto směru opět vede vévodkyně) a typologie vedlejších postav přesná. Christian-Jacque, jehož doménou jinak byly spíše odlehčené kousky (Tulipány :), dokázal, že pro něj nebyl problém ani nejvyšší filmařský level. (24.01.2012)

Francouzi vždy považovali film za víc než zábavu a využívali ho k výchovným účelům (na rozdíl od SSSR ho však nezneužívali ideologicky). Tradice velkolepých adaptací národní klasiky se ve Francii udržela až do dneška, ale máloco překoná rozmáchlé produkce z poválečných let, které měly přinášet význačná literární díla dělnickým masám a tak je povznášet k lepším zítřkům. Ač je dramatizace provedena opravdu profesionálně (film nenudí ani vteřinu), ač se osudová postava Gérarda Philipeho procházejícího revoltující Parmou zapsala do filmových dějin, přesto došlo k podstatnému zploštění románu. Stendhal využil romantickou zápletku k psychologickému rozboru chování společnosti po napoleonských válkách. Del Dongo si prožije deziluzi napřed na bojišti, pak ve společnosti, aby tím, že mu bylo odejmuto to, co považoval za samozřejmé a nevšímal si toho - svoboda a láska - dospěl a přestal být jen hejskem, kterého obletují ženy. Jenže společnost se nemění tak rychle...Film zdůraznil romantickou linii - za vším hledej ženu - a vytvořil trochu fraškovitý svět aristokracie, ve kterém se muži chovají jako ve špatné divadelní hře, takže psychologická drobnokresba románu se vytratila a je přítomna jenom náznakově. Podobná kniha: Musset - Zpověď dítěte svého věku. (12.07.2010)

Brilantní adaptace Stendhalova románu o jejíž úspěch se nemalou měrou zasloužil pohledný romantický hrdina Gérard Philipe v hlavní roli. Tento propletenec osudů a lásek, plný zvratů, krásných žen, nákladných kostýmů a působivé hudby, natočený ve velkorysé výpravě, utrpěl pouze svou délkou a rozvláčným tempem. Dnešního mladého diváka zřejmě neosloví, ale pro nás pamětníky je to vzpomínka na mládí. (13.11.2015)

Tak tohle už bylo jiné kafe, Gérard Philipe jako mladý Fabricio del Dongo je neodolatelný, tady už začalo jeho přeslavné, byť překrátké období. Nebyl ještě okoukaný, byl krásný a měl vždycky smysl pro humor. V té době už jsem měla Kartouzu parmskou (v tehdejším překladu v Odeonu) dávno přečtenou a lásku Fabrizia a krásné Klélie Conti (to není chyba, koukalal jsem se, fakt je tam K) už dávno měla prožitou a oplakanou a vůbec, jako v pubertě. Nevím, jak by film působil na dnešní puberťáky, asi by jim byl spíš směšný, o románu nemluvě, ale pro nás to byla poezie v obrazech. (22.05.2008)

Nedivím se Truffautovi, že kritizoval jistou tendenci (neboli tzv. tradici kvality) francouzských poválečných filmů. Není asi nutné široce polemizovat o tom, natolik byla tato kritika (jistě velmi nesmlouvavá) oprávněná - a ani k tomu nemám dostatek diváckých zkušeností. Věznice parmská je pro mě ovšem tím filmem, který zřejmě musel zapadat do předmětu Truffautovy filipiky. Christian-Jaqueův snímek je jen rutinní prací, který se téměř neobtěžuje ozvláštňovat a jen otrocky (až mrtvolně) opisovat (přinejmenším tak působí) Stendhalovu předlohu. Film, jehož sledování pro mě nepředstavuje absolutně nic opojného - tady nepomůže ani filmové voyeurství. Zároveň není natolik špatná, aby ji šlo brát jako guilty pleasure. Není to vyloženě diletantský jako spíše nijaký film - což je jeho největší minus. (21.02.2013)