poster

Červený a černý

  • Francie

    Le rouge et le noir

  • Itálie

    L'uomo e il diavolo

  • Slovensko

    Červený a čierny

  • USA

    Red and the Black, The

Drama

Francie / Itálie, 1954, 113 min (SE: 186 min)

  • Deverant
    ****

    Převést na plátno Stendhalův román, to je věru oříšek. Nezploštit Sorela (ale ani třeba paní de Rénal), tak jak se to třeba daří v místním infu, není snadné, už pro pozici jakou kniha zaujímá, na přelomu romantismu a realismu, revoluce a restaurace. Film se toho naštěstí zhostil více než dobře, Julian zůstavá nejednoznačnou postavou a otázky jež klade nejsou násilně a zjednodušeně zodpovídány.(12.9.2007)

  • vesper001
    ****

    Jsou herci, kteří se mohou vrhat do prostoru, padat ho hlubiny, prožívat svou roli až k infarktu, a jediná emoce, kterou v divákovi vyvolají, je trnutí zubů. A pak jsou tu herci, kteří můžou jenom stát v koutě a nepřítomně se usmívat, a divák z nich nedokáže spustit oči. Do které kategorie patří Gérard Philipe, netřeba dodávat. I přes jeho nadčasovou krásu a omračující charisma jsem jej nikdy nevnímala jako sexuální symbol, bránila mi v tom jakási neuchopitelnost jeho chování, jistá odměřenost a zvláštní křehkost, která vyzařovala z těch očí, jakoby stále zahleděných do jiného světa. Jedním z filmů, kde jsou tyto jeho atributy hodně patrné, je právě Červený a černý… K filmovým adaptacím svých oblíbených knih bývám skeptická, ale tato se mi líbila. Claude Autant-Lara se k předloze postavil s úctou a vyrovnal se ctí. Jistě, příběh je na dnešní dobu příliš dlouhý (viděla jsem francouzskou verzi, která trvá 185 min.), cudný a distingovaný, ale v tom je právě jeho největší půvab. Postavy Juliena Sorela i madame de Rénal jsou precizně vykreslené a správně nejednoznačné, kritika společnosti trefná i ironická, zkrátka myslím, že Stendhal by byl býval byl spokojen.(19.12.2011)

  • tomtomtoma
    ****

    Se Stendhalovým románem Červený a černý jsem se setkal během školní výuky v rámci povinné četby a nebyl to nudně strávený čas. S touto filmovou adaptací literárního díla mohu být spokojen díky představiteli hlavní role, který jednoduše a velkolepě zároveň dokázal přiblížit tuto postavu divákům zřetelněji a zvráceněji v celé její kráse i hrůzostrašnosti. Hlavní postavou je mladík Julien Sorel (skvělý Gérard Philipe), muž prostého původu s jasným záměrem, který míří na vrchol k bezstarostnému životu. Urozenou a bohatou vrstvou pohrdá a nenávidí jí, a přesto se každým svým skutkem pokouší do ní nastálo nakročit. Zakořeněná nenávist má své falešné ideály a modly, přesto je hnacím motorem obyčejná závist a zapšklost. Tato vnitřní rozpolcenost zanechává na hlavní postavě trvalé následky a jeho činy se stávají bezohlednějšími, zvrácenějšími, pokrytečtějšími i pomstychtivějšími. Závist žene na vrchol, závist žene k pokořování urozenějších, závist stravuje svého nositele chtíčem a marností, závist se mění ve strach, závist se mění ve zločin, závist je destruktivní pro svého nositele i jeho okolí. První hlavní ženskou postavou je starostova manželka a paní de Rénal (šarmantní Danielle Darrieux), která uvěří všem těm sladkým slibům a podléhá tomu lákavému svádění, aby věřila v lásku a prožívala očistec pokoření a znesvěcení. Zůstává pouze hořkost, samota a stud. Druhou ženskou hlavní postavou je markýzova dcera Mathilde de La Mole (půvabná Antonella Lualdi), která podléhá rafinovaně lstivému vábení bezcharakterní lidské zrůdy, která štve a rdousí a zanechává za sebou zkázu, bolest a zatracení. Z dalších rolí: Mathildin otec, otevřený, důvěřivý i tvrdý markýz de la Mole (Jean Mercure), zneuctěný liberální starosta pan de Rénal (Jean Martinelli), Juliánův rozčarovaný duchovní rádce a učitel abbé Pirard (Antoine Balpêtré), Rénalova odmítnutá mladá služka Elisa (půvabná Anna-Maria Sandri), další znechucený Juliánův duchovní pomocník a vedoucí abbé Chélan (André Brunot), vstřícný Mathildin bratr Norbert de La Mole (Mirko Ellis), či prostý, hrdý a čestný Juliánův otec (Alexandre Rignault). Na ambiciózních cílech jednotlivců není nic špatného, pokud nezanechávají po sobě pouze zhoubnou destrukci. Závist a zášť nejsou dobrými průvodci životem, svádí ze správné cesty a vedou krvavou cestou do záhuby a věčného utrpení. Talent je nespornou výhodou v životě, ale musí se používat tím správným způsobem. A Gérard Philipe exceluje.(17.8.2016)

  • JARDAHONDA
    ****

    Syn prostého venkovského tesaře Julien Sorel touží dosáhnout vynikajícího postavení.. aby nemusel jít ve šlépějích svého otce. Potlačuje sympatie k Napoleonovi, protože by to v nových politických poměrech bránilo jeho kariéře. Ačkoliv pohrdá náboženstvím,rozhodne se pro černou kněžskou sutanu,nebot´ ta je nezbytným předpokladem společenského vzestupu. Jako pokrytec své city a názory mění, tak jak to vyžaduje situace a jeho vlastní zájem.. Svou ctižádost vnáší i do milostných vztahů, které využívá ve své cestě na výsluní. Ačkoliv se mu podaří postupně proniknout do nejvyšších politických kruhů, není ani v červené uniformě husarského poručíka spokojen, nebot´ poznává, že každý společenský vzestup s sebou přináší nové výzvy. ****(17.2.2012)

  • ripo
    ***

    Autant-Larův obšírný filmový přepis slavného Stendhalova románu vyvolal nejen ve Francii, ale všude, kde byl dosud uveden, nejživější pozornost a vzrušení — o to větší a nápadnější, za jaké netečnosti čtenářů tento román r. 1830 vyšel. Ne nadarmo je tento ohlas tak veliký. Způsob přepisu rozsáhlého románu je skutečně pozoruhodný. Je až s obdivem, jakou míru dějových podrobností se Autant-Larovi podařilo dostat do filmu v nezkreslené podobě, takže divák dostává vlastně hutný sice, ale přece nejpřesnější succus děje Stendhalovy knihy. Správně zcela v intencích stendhalovské ideje je i ve filmu vystižen v postavě Juliena Sorela typ ctižádostivce, typ mladého muže své doby - typ člověka, který si „dovedl vybrat uniformu své doby", který vypočítavě, s chladnou myslí jde za svým cílem. Claude Autant-Lara, jeden z nejlepších francouzských režisérů, začal svou kariéru jako dekoratér a později režijní asistent. První film, ve kterém se uplatnil jako režisér, byl „Různé zprávy" (Faits divers) v r. 1923. V roce 1930 byl na dva roky angažován společností M-G-M. 1937 vytvořil film: „Aféra lyonského kurýra" (L'affaire du courrier de Lyon), 1941 „Chiffonova svatba" (La Mariage de Chiffon), 1942 „Milostné dopisy" (Lettres ďamour), 1943 „Douce se vrací" (Douce) 1945 „Sylvie a fantom" (Sylvie et le fantome), 1946 „Ďábel v těle" (Le diable au corps) podle Radiguetova románu. Toto dílo umístilo Autant-Laru do prvních řad francouzských tvůrců. Z posledních prací režiséra Autant-Lary uvádíme filmy „Červená krčma" (L'Auberge Rouge), „Osení" (Le blé en herbe) podle románu Coletty a „Markétka noci" (Marguerite de la Nuit) podle románu Pierra MacOrlana. Filmový přehled 9/1956(24.1.2007)

  • - Původní, režisérská verze měla 185 minut. Natáčelo se od 29. března do 5. června 1954. Správný název díla je "Červená a černá". Julien Sorel (Gérard Philipe) se pokouší o kariéru v církvi, poté v armádě. Pro církev byla charakteristická černá barva sukna, pro armádu červená barva uniformy. Stendhal čerpal pro svůj román ze svého okolí. Od roku 1799 sloužil jako poručík 6. dragounského regimentu. S Napoleonovou Grande Armée vstoupil na podzim 1812 do Moskvy a přežil následující ústup. Do Ruska vyrazilo 675 000 vojáků. Vrátilo se jich 70 000. Pouze 10 000 z nich zůstalo bojeschopných. (skipi)

  • - Předlohou pro postavu Juliena Sorele (Gérard Philipe) byl skutečný případ, který začal v Brangues. Místní chlapec Antoine Berthet byl synem chudých rodičů. Farář si povšiml chlapcovy inteligence a poslal jej do semináře. Berthet studia ze zdravotních důvodů ukončil a stal se vychovatelem v rodině starosty Michouda. Když vešel ve známost jeho milostný vztah s paní domu, musel místo opustit. Roku 1826 nastoupil jako učitel do šlechtické rodiny Cordonů (dnešní správní území Brégnier-Cordon), kde svedl jejich dceru. Cordonovi kontaktovali Berthetova předchozího zaměstnavatele a byli konfrontováni s celou pravdou. Antoine Berthet byl znovu propuštěn v době, kdy mířil ke špičce společenského žebříčku a bylo jasné, že už k ní nikdy nevystoupá. Tento výbušný, ale velmi inteligentní mladík se považoval za oběť. Vrátil se do rodiště a v době bohoslužeb, které vedl pastor Mass, vnikl do kostela a paní Michoudovou zastřelil. V prosinci 1827 se konal soud. Popraven byl 23. února 1828. Ve francouzké literatuře je případ známý jako L'affaire Berthet - aféra Berthet. (skipi)