Červený a černý

Převést na plátno Stendhalův román, to je věru oříšek. Nezploštit Sorela (ale ani třeba paní de Rénal), tak jak se to třeba daří v místním infu, není snadné, už pro pozici jakou kniha zaujímá, na přelomu romantismu a realismu, revoluce a restaurace. Film se toho naštěstí zhostil více než dobře, Julian zůstavá nejednoznačnou postavou a otázky jež klade nejsou násilně a zjednodušeně zodpovídány. (12.09.2007)

Jsou herci, kteří se mohou vrhat do prostoru, padat ho hlubiny, prožívat svou roli až k infarktu, a jediná emoce, kterou v divákovi vyvolají, je trnutí zubů. A pak jsou tu herci, kteří můžou jenom stát v koutě a nepřítomně se usmívat, a divák z nich nedokáže spustit oči. Do které kategorie patří Gérard Philipe, netřeba dodávat. I přes jeho nadčasovou krásu a omračující charisma jsem jej nikdy nevnímala jako sexuální symbol, bránila mi v tom jakási neuchopitelnost jeho chování, jistá odměřenost a zvláštní křehkost, která vyzařovala z těch očí, jakoby stále zahleděných do jiného světa. Jedním z filmů, kde jsou tyto jeho atributy hodně patrné, je právě Červený a černý… K filmovým adaptacím svých oblíbených knih bývám skeptická, ale tato se mi líbila. Claude Autant-Lara se k předloze postavil s úctou a vyrovnal se ctí. Jistě, příběh je na dnešní dobu příliš dlouhý (viděla jsem francouzskou verzi, která trvá 185 min.), cudný a distingovaný, ale v tom je právě jeho největší půvab. Postavy Juliena Sorela i madame de Rénal jsou precizně vykreslené a správně nejednoznačné, kritika společnosti trefná i ironická, zkrátka myslím, že Stendhal by byl býval byl spokojen. (19.12.2011)

Nemůžu si pomoci, ale Rossellini (též adaptace Stendhala Vanina Vanini) a Visconti (Vášeň, Gepard) pojali romantickou epochu mnohem romantičtěji v duchu své doby. Z filmu tak zůstává pouze výkon Gerardův, vše ostatní je hodně popisná filmařina bez duše, ale i bez humoru Clairova (Velké manévry ) a Ophülsova (Rej). (19.12.2011)

Myslím, že jsem tento film viděl jako malej kluk, ale vůbec nic si z toho nepamatuji. Asi jsem z toho neměl tehdy vůbec rozum. Po asi 50 letech se mi zdá tato konkrétní láska až za hrob paní de Re Naal k J.S. velmi těžko uvěřitelná. Nejvíc mě ale znervózňovaly ty všudypřítomné kulisy. Asi nebylo dost peněz na reprezentativnější výpravu... (26.05.2022)

Bol som mimoriadne zvedavý, ako na mňa zapôsobí film, ktorý som videl pred toľkými rokmi. Stendhal patrí medzi mojich dobových obľúbencov, lebo jeho diela nezostarli tak, ako Balzacove, Zolove, či Hugove. O to kritickejší pohľad mám na filmové adaptácie jeho diel. Červený a čierny považujem aj po 60 rokoch za vydarené dielo. Je pravda, že k tomu najviac prispel charizmatický Gérard Philippe, ale ani podiel Clauda Autanta-Laru nie je zanedbateľný. Nemám najmenší problém ponechať pôvodné štyri hviezdičky aj keď som počas sledovania viackrát udivene zdvihol obočie nad niektorými naivitami a nedokonalosťami, ktoré po tom dlhom čase trochu vystúpili do popredia. (05.01.2015)