Vyšší moc

Až bergmanovsky analytická studie manželského rozkladu, která maximálně vytěžila rozmáchlé, ale zároveň intimní prostředí luxusního horského hotelu. Lavina skrytých emocí, které se skrývají pod povrchem, zároveň tematizuje dnešní krizi maskulinity, jíž režisér zachycuje pomocí vícevýznamových pasáží a chladně vycizelovaného realismu, jenž si nezadá s perfekcionismem Davida Finchera. Östlundův nejlepší snímek. (15.01.2017)

Drama ukazující klasickou vztahovou situaci, ke které může během života dojít kdykoliv. Otec je většinu času v práci, jede s rodinou na dovolenou, ale tam se to zkomplikuje. Nejdříve hysterčí otec, poté matka, děti se bojí o jejich vztah a rodinní přátelé si kvůli tomu svůj vztah také začínají komplikovat. Nemůžu říct, že bych se u filmu vyloženě nudil, ale zábava to taky úplně nebyla. Hysterický pláč otce nebyl úplně dobře zahraný, ale scéna s autobusem to pak celé trochu zachránila. Uklízeč byl top, na takové postavičky narazíte vždycky. 70% (25.02.2021)

Syntetický snímek přesvědčivým vyprávěním manželského zlomu (způsobeného selháním otce) znázorňuje celou řadu aktuálních civilizačních krizí, a varovně odhaluje převážně nepřipouštěnou pravdu, že globální katastrofy mají původ v chování jednotlivců. Ve snímku se prolínavě střetají konflikty dětství a dospělosti, jazyků (řečí národních i intimních mluv), současné potřeby být sám i s někým, mluvit i mlčet (a mlčení sdílet), postřehovat svět bezprostředně a zprostředkovaně, a především relativizace pravdy. Do toho se přimíchávají obrazy nezdravých, ba zhoubných civilizačních návyků – mj. spolehu na média zprostředkovávající skutečnost a negující její hmatatelnost, neschopnosti vychovávat, integrovat rodinu a jednotit i sebe samého roztříštěného v čase svévolně plynoucím – a celek tak zákonitě navozuje dojem naprosté apokalypsy, kterou ovšem relativizují a zintimňují komediální prvky… Stále tak zůstává otevřena cesta do ještě horšího traumatu, než které se rozevřelo při banálním obědě tváří v tvář smrti, které jen zdánlivě uzavřel pár divadelních etud v samém závěru… PS: Zvláště oceňuji, jak se během filmu proměňovala postava otce, ze sebejistého, nepostradatelného muže zbyl jen dospělý, a co hůř moderní dospělý neschopný lítosti, jíž jednou by se dokázal ze své viny znovu vyrůst a dozrát. Slzy, z nichž se rodí, zúrodňují zatvrzelou půdu srdce, a neschopnost plakat svědčí o naprostém okorání i nezodpovědnosti. (14.04.2018)

Zavřu oči a vidím záběr na dva muže, stoupají hlubokým sněhem strmě vzhůru na vrchol, plíce plné čerstvého vzduchu, slunce, nebe bez mraků, samota přátel, znáte to... V poměru k horským titánům nepatrní, a přece v té výšce svobodní jako nějací bozi. Vytržení, pro teď, z toho, co jednoho z nich tak náhle přepadlo tam dole v údolí, až to shodou okolností částečně ulpělo (jeden z vícero odlehčenějších momentů, bez nichž by „obraz" nemohl být úplný) i na tom druhém, a co si s sebou do hor nesou. Chvilkový stav, který nemůže, než rychle pominout. K čemu asi celé tohle odbočení ke sdílení mezi muži, k ryzosti přátelství, které trvá, i když i ono je v téhle konkrétní situaci skoro bezmocné v tom, že nenabízí odpověď, ani rozhřešení? A k čemu, snad ještě případněji, důraz na postupné, trochu tajemné, objasňování reakce dětí na oba rodiče? Hanekeovský motiv ala Caché, ačkoli Haneke má určitě docela jinou představu o tom, kdy a jakým způsobem napětí vyvolané tím, co se skrývá, zmírnit. (Snad proto, že má větší důvěru v sílu filmového obrazu, než Öslund?) Ve vyjmenovávání prvků, které zjednodušené porozumění typu, ukažme si na Něho, na Ni, podle mě silně zpochybňují, by se dalo pokračovat. Opravdu lze celou tu seversky bergmanovskou drobnokresbu, všechny její náznaky, přebít jednoznačným verdiktem? Ŕekl bych, že otázky, které film pokládá,, nemají snadné vyústění, nelze je rozseknout, a tím se jich pohodlně zbavit. Proč? Jednak je tu už naznačená nejednoznačnost snímku, jeho nepoddajnost vůči zjednodušením, která se sama nabízejí. A pak je tu něco, co potvrzuje, že film nabízí více možných čtení a neumožňuje mezi nimi snadno rozhodnout nikoli náhodou, totiž povaha situace, jež má, jak napovídá i název snímku, v sobě něco, co se nedá zvrátit, čemu se nelze vynout, něco mezního. Jakmile k „selhání” dojde, nedá se odestát, a co víc, nabaluje na sebe další nevratnosti, valí se jako lavina. Naléhá. Volá po tom, aby se něco stalo. Ale při tom je zřejmé, že se nic stát nemůže. Nelze konat a nezranit, dál nezraňovat. Nelze mlčet, mlčení by se nedalo vystát, jenže stejně tak se zdá, že není možné mluvit - protože, 'o čem bychom mluvili, když ti to nemůžu odpustit'? Jediné, co by (snad) bylo možné? Vydat se všanc a přiznat svou slabost. Otázkou tedy není vina. Alle nevinnost. (20.01.2019)

„KDE JE TÁTA?…“ /// Östlund, kráčí za svým cílem klidným tempem. Tím cílem je psychologická sonda, od který jsem vočekával víc, než jsem měl. Po prvním lyžovacím dnu přichází lavina, na kterou lidi (asi) reagujou instinktivně. Ne každej má instinkt zabijáka (no dobře, tak hrdiny). Začíná se rozehrávat rodinný drama, který díky dalším postavám vypovídá i o jinejch věcech (sociální kontext?). Ale já se těšil na tu rodinku, páč manželství je složitá instituce i bez lavin. Beru i ten filmařskej přístup. Statický záběry, nebo záběry „vo ničem“, který maj k něčemu (asi) sloužit. Zas takovej frajer nejsu, takže jim to moc nežeru, ale proč ne, ten Vivaldi není špatnej. Posloucháme Ebbu, sledujeme její rozpaky či frustraci z nastalý situace. Jinej úhel pohledu má Thomas. My víme, kde je pravda a škoda, že atmosféra, která se dá krájet nevydrží dýl. Voni toho tady totiž řešej zbytečně moc. Navíc jediná schopná postava je Ebba. Thomasův charakter se vyvíjí dobře, ale pak mě přestal bavit. Pak ta záchrana… to je spíš trapnost. Očekávání splněno na půl. Čekal jsem víc psycho, nějakou filozofii či snad studii člověka, ovlivněnýho nepříjemnou událostí. No nic. Asi si budu muset prožít něco svýho… (což by neměl bejt problém. Su ženatej…) /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Nechápu, proč mě stará přihlásila na lavinovej kurz. 2.) Zjistím, že ani přežití laviny nezajistí šťastnej život. 3.) Thx za titule ,,jneck“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (11.02.2015)