Lumière & spol.

"Cinema will die, if you let it die." Tak jo. Asi bych se měla stydět, protože jsem znala tak 5 režisérů z toho úvodního představování. Ale jinak WAU... wau... tohle jsem prostě nečekala. Nevěděla jsem vůbec do čeho jdu, jen že to je na počest Lumiérům a že se toho účastnila řada režisérů, ale wau... Natáčet Lumiérovou kamerou ty samé záběry jen v naší době a prostě si je přetransformovat podle svého režisérského stylu. Vlastně základ této "Hry" byly tyto tři pravidla: 52 sekund délka frekvence, žádná synchronizace zvuku, pouze tři záběry. Naprosto mě dostal smích J. Rivetta. Moc fajný byl úsek snímku, jak šel pás režisérů stojících u kinematographu a přitom jsme slyšeli jejich názory. Velmi povedená byla Millerova holčička mlátící lidi brašnou. Zhang /jeden z mála, kterého jsem znala/ měl teda slušnou šílenost. Ovšem nejkrásnější odpověď na otázku "Proč točíte" byla tato: "Nikdy se neptejte stonožky, proč chodí nebo zakopne." Claude Lelouch nám udělal krásnou přehlídku vývoje kamer. Corneau zase jako jediný skvěle kolorovanou verzi. No co k tomu říct na závěr? Aspoň se kamera Lumiérů naposledy podívala na svět a dokonce si ho i obcestovala. (02.02.2015)

Už dlouho jsem neměl oči tak přibité na plátno a nesledoval každý pohyb herců a každý tón doprovodné hudby. V roce 1995, sto let po vynálezu bří Lumiérů se čtyřicet nejvýznamnějších režisérů své doby rozhodlo natočit kratičký filmový experiment s původní technikou. Maximum - 52 sekund, maximum jsou tři záběry, žádný synchronní zvuk (= jen hudba). Asi to není jen mou úchylkou na němé filmy, ale přijde mi fascinující, kolik vtipu, atmosféry i filosofie, kolik příběhu dokázali režiséři vložit na tak malou plochu. Jednoduché natáčení, prakticky zadarmo, skvělé, fascinující jednohubky skvělé filmařiny i ukázka různých přístupů k filmu. Konflikt moderní filmové řeči a staré filmové techniky. A po tom všem vtíravá otázka - není to tak lepší? P. S. Nevěřím, že by moje nadšení bylo způsobeno jenom mojí úchylkou přes krátké němé filmy. (23.02.2009)

Podobně jako zputnik jsem z tohoto projektu viděl pouze snímek Davida Lynche. Tento minutový snímek mě naprosto uzemnil. Pouštěl jsem si jej pořád dokola a snažil se pochopit, proč ve mně probouzí skličující pocity. Snad to nervově drásající hudební podbarvení snímku, snad ta bezvýchodnost ze záběru topící se ženy v jakési nádrži obklopené podivnými postavami ve skafandrech, tak podobných postavám ze starých béčkových sci-fi horrorů let dávno minulých. (30.01.2004)

Tak teda-aby jsem mohl ohodnotit toho Lynche, tak jsem to zkouknul všechno a nemůžu si pomoct, ale mě to připadá, že je to projekt s obrovským potenciálem-tak trochu spláchnutým do hajzlu. Nehledě na mé sympatie bych řekl, že si s tím David pohrál fakt nejlépe. Pak je tam hrstka statečných (Gabriel Axel, Andrei Kochalovsky, Zhang Yimou, Jaco Van Dormael, Juan José Bigas, Claude Lelouch, Claude Miller, možná i Alain Corneau) kteří dokázali zaujmout, vložit do toho nápad, vtip, cit atd.. Zbylá drtivá většina je takové docela random, bláboloidní a prázdné plácání vody..... Hodnocení= Lynch někde mezi 3-4, hrstka statečných cca za 3, zbytek za mě jednohvězdy.... Celkově slabší průměr. (27.04.2014)

"Milí režiséři konce 20.století, co dokážete s původním kinematografem bratří Lumiérů?" Dnes se na jejich snímky díváme s nostalgií a úctou, ale mnozí stále nechápou, co je na nich tak výjimečného... Film byl atrakcí, zábavou, lákadlem. Jen ti odvážní pomýšleli na to, že se z něj stane nové autonomní umění. Konec devatenáctého století - o filmové řeči nelze téměř mluvit, kapacita projekce je zoufale malá na rozvinutí jakéhokoli příběhu. A ten stejně diváky nezajímá - ti se chtějí dívat. Na dobrou zápletku si zajdou do divadla nebo koupí knihu. Ale jak si se starou dřevěnou skříňkou poradí filmoví mágové v roce 1995? Nabytí znalostmi a zkušenostmi filmařů celého dlouhého století. Ale pozor - maximálně 52 sekund, tři záběry a žádný synchronní zvuk! Během devadesáti minut jsme seznámeni s žijícími legendami (Claude Lelouch, Liv Ullmann, Peter Greenaway, David Lynch) i nadějnými talenty (Zhang Yimou, Spike Lee). Některá jména mi nic neřekla, ale odůvodňuji to svou neznalostí (i když těch Francouzů tam bylo nějak podezřele víc...). Snímky jsou opravdu rozličné - jednoduché záběry na město nebo krajinu odkazující na práci Alexandra Promia, stručné reminiscince uplynulých sta let kinematografie, pokusy o krátký příběh, vtip atd. Koho si z jednačtyřiceti jmen vybavím? Davida Lynche - dokázal vytěžit nejvíc, tři záběry za pomoci kouře rozdělil a vytvořil lynchovsky klaustrofobní atmosféru. Zhang Yimoua - epicky úsměvné. Při záběru Spika Leeho na (jeho) malé dítě jsem si vybavila mnoho raných filmů zachycujících právě ty nejmenší. Vzpomínám si i na další zajímavé krátké filmečky (např.věčné téma filmu - láska), ale zapomněla jsem jména autorů. Místy jsem se mírně nudila. Odpovědi na položené otázky ("Je film smrtelný?", "Co pro vás znamená film?") začínaly být po chvíli stereotypní___ Mít možnost natáčet kinematografem musel být ohromný zážitek, hrdost i zodpovědnost - to vše z dokumentu přímo čiší. (12.06.2006)