Proti přírodě

Existenciální drama o člověku jménem Martin, který se snaží vymanit z nekonečného koloběhu života a smrti. Klade si při tom všední otázky (co bude k obědu), přízemní otázky (sex) a také ty přesahující (jaký to má smysl). V klíčovém momentě však selhává a jeho snaha o jakoukoliv změnu se kvůli vlastní neschopnosti míjí účinkem. Vše podané v jasné formě a přirozeném (přírodním) prostředí. Skutečný Útěk do divočiny v norském provedení. (30.10.2017)

Proti přírodě aneb Svoboda je poznaná nutnost. Jsem relativně mladý otec, společensky neohrabaný a běhám po horách. Už při traileru jsem zaregistroval riziko, že by se mohlo jednat o film o mně. Částečně. Proklamovaná otevřenost hlavního hrdiny, prezentovaná vnitřním monologem, jehož prostřednictvím bilancuje a plánuje, jak celou svou partu kvočny a trpajzlíků pošle k čertu, šokuje jen ty, kteří proudem verbálního vědomí nedisponují, nebo mu nenaslouchají. Vývoj událostí však brzy naznačí, že překvapivé vnitřní výpovědi jsou prostředkem, jak zvýraznit možnou rozpolcenost člověka typu mladý otec - a nejspíš nejen jeho - ony ani ty matky nejspíš nejsou z monolitu, ale na to raději nemyslet. Nápad zasadit přemítání do nedotčené přírody podtrhuje zprávu filmu případně, možná ale až příliš doslovně. Příjemný coming of age film. Repríza po 7 letech usilovného otcovství. Změna hodnocení ze čtyř na pět. Kdyby to někoho zajímalo, ta tklivá skladba na 53:58 je klasický jazzový kus The Moon Is a Harsh Mistress Jimmyho Webba v podání norské zpěvačky bulharského původu Radky Toneff, album Fairytales (1982). Umělkyně zemřela pár měsíců po vydání alba předávkováním léky na spaní. (10.06.2015)

Je s podivem, že tento film už nenatočil někdo dříve. Možná lépe, možná profesionálněji, ale to by zase mohlo zastřít spontánnost, kterou se tento film rozhodně vyznačuje. A co je tady proti přírodě? V podstatě nic, i když hlavní (a jediný) hrdina je poněkud introvertní, ale u Skandinávců je to spíš pravidlo než výjimka. A kdo je hlavní hrdina? Maloměšťák! Zakotvený v práci a v rodině, si hledá svůj ventil, kterým by mohl občas upustit přetlak páry, který se v něm za týden zaběhnutého života naakumuluje. Jeho sny, vize, vzpomínky, a především neúprosné monology (jak změní to, co změnit nechce!), z něj dělají tuctového konzumenta. Ale v něčem má nad ním: chození o víkendech po kopcích je přece jen sympatičtější než opíjet svůj vnitřní hlas televizí, grilováním nebo chlastem. (26.04.2016)

Ole Giæver odhaluje svou mužnost, doslovně i obrazně. Jeho přehnaně volnomyšlenkářský výlet za svou vysněnou, zatím neurčenou budoucností, odehrávající se jen v jeho hlavě, je naplněn nádhernou scenérií norské přírody, skvělou režií a, žel přírodo, také nahodilým a velmi nedotaženým scénářem, jehož celkové vyznění je pro mne milé, nikoliv ovšem inspirující, což jsem si od námětu sliboval. [Filmový Klub Citadela-Litvínov] (17.02.2016)

Proti přírodě hlavně je, aby celej film pobíhal po plátně zmatenej týpek, co si věčně věků někde nechává kalhoty a oteploucha, takže dámy a vcelku zanedbatelná část pánů ten pohled zajisté ocení, ovšem když se chce v chatě pomilovat s náhodně se vyskytnuvší dívkou, nesundá jí ani podprsenku, takže my ostatní diváci si na svý nepřijdeme. Ale tak jako jeho škoda, mohl za to dostat hvězdičku navíc. Jinak při analýze jeho myšlenek člověk ocení staré přísloví, mlčeti zlato. Hlavní hrdina chce utéct od manželky, dítěte, práce, aby si mohl někde jinde najít práci, manželku a založit rodinu.. Tomu říkám fantazie. (06.06.2016)