Okénko

Slavínský nikdy příliš nehazardoval a exkluzivní smlouva s berlínskou UFOU dávala tušit, že Okénko bude v jeho tvůrčích rukou lahůdkou. Byla to svým způsobem sázka na jistotu, protože stejnojmenná divadelní hra Olgy Scheinpflugové plná ironických narážek a pošklebků slavila úspěch již na prknech pražského Národního divadla. Hugo Haas se v ní převtělil se svým typickým humorem i nadhledem do role roztržitého vědátora, starého mládence, který když přebere, je z toho ostuda málem až nadosmrti. A protože má kolem sebe ty, kteří vědí, jak toho okamžitě využít ve svůj prospěch, je o legraci postaráno. Slavínský do svého filmu převzal jak Haase, tak vynikající Antonii Nedošinskou, jejíž Dynybylka je nádherným exemplářem člověka, kterého pohání neutuchající touha po tom, co v jejích očích vypadá spravedlivě, a Scheinpflugovou nahradil vycházející hvězdou českého filmového nebe, spanilou Lídou Baarovou. A přestože film by občas potřeboval říznější tempo a zkušeného střihače, který by si hravě poradil s přebývajícími minutami, není důvod nad Slavínského Okénkem ohrnovat nos. Protože Hugo Haas je fenomén s nadčasovým potenciálem. Jen si povážej, tak mladá a už je modlářka. – Co? Modlářka?! – No, vědí, vona dělá tydlencty módely klobouků. (03.10.2008)

Sám Slavínský zjistil, že tohle se příliš nepovedlo a natočil komedii znovu. Srovnám-li oba scénáře, starší je mnohem jednodušší a nese se v duchu prvorepublikové naivity. Novější scénář přináší více postav i rozvinutější zápletku a ve výsledku mi přijde vtipnější. Nejzásadnějším rozdílem jsou herecké výkony. Dnes neordinuji osciluje na pomezí doznívající filmové naivity let třicátých a poloviny čtyřicátých s tvrdě nastupujícím realismem. Tomu odpovídají i mnohem civilnější herecké projevy. Okénko je hráno velmi divadelně. Dokonce ani Nedošínská nemá ten půvab jejích pozdějších herdekbab se zlatým srdcem. Ale vzhledem k tristním hereckým výkonům všech ostatních, z nichž jsou světlými výjimkami pouze Haas a Marvan, samozřejmě výrazně září. Marvan je sice v roli policisty velice přesvědčivý, ale bohužel tato role je ryze epizodní. Kéž by tomu tak bylo u Johánkova přítele v podání Veleckého! I pět sekund Veleckého před kamerou je o mnoho více, než se dá snést. Velecký připomíná máslovník africký, u nějž je však to, že se chová jako dřevina, očekávanou vlastností, a to, že plodí sliz, dokonce vítaná vlastnost. U Veleckého nevítám ani jedno. Haas se snaží ze všech sil, ale tvůrčí balast kolem sebe nedokáže zakrýt. Pivec mi v roli doktora Johánka přijde o chloupek lepší. Je smůlou pro tento film, že jsem nejdříve viděla poválečné zpracování, z tohoto srovnání nemá šanci Okénko vyváznout bez nelichotivých šrámů. (11.02.2023)

Příběh je to blboučký, ale jakožto původní divadelní hra, stojí na hercích a náladě, kterou navozuje. Jako kdyby Haas svým tím svým vejdětěž, vyzval diváka, aby usedl do hlediště a tomu jelimanovskému páru držel palce. Ano, minimálně první polovina filmu působila podivně amatérsky a civilní projev Arna Veleckého ostře kontrastoval s klasickým dobovým přehráváním, jaké všichni máme rádi. Ale i na to se dalo zvyknout. Je obdivuhodné, jak rychle se tvůrci naučili pracovat s mluveným slovem. Zvukový film byl relativně nové médium a přitom už o pár roků později, byly mnohé komedie vystavěné hlavně na verbálním humoru. A to je věc další, díky tento film ohodnotím lépe, než průměrem. Příběh byl sice jednoduchý, ale scénář je napsaný chytře a místy mě až překvapilo to jemné vtipkování a nadsázka, která působila, jako kdyby si chtěli tvůrci vystřelit i z diváků, kteří se budou dívat třeba za devadesát let. Vlastně mám díky tomuto filmu pocit, že dnes lidi neumí tak hezky mluvit, ale především tak bystře myslet. Nevytratila se jen etika, ale také ryzost. (27.02.2022)

„Slečno, já vám musím říci něco velmi důležitého. Totiž já se nesmím bohužel nikdy oženit! Já jsem sexuální zločinec, pyroman…a já ani nevím co všechno.“ A navíc je to ještě inteligent, „abštinent“, tichý telefonista, osel a nemrava! Než se Okénko (prý „mezera ve vědomí a otrava alkoholem“) rozjede, jde o slabounkou komedii. Baarová rozesmává, ale jen nechtěně (v takhle příšerné roli jsem ji ještě neviděl), Nedošinská převádí pouze svůj průměr a v případě Haase jde o jeho nejslabší film (alespoň z těch mnou viděných). I on sám jako by se dlouho hledal, až po nějaké době začne bavit a sypat hlášky z rukávu tak, jak je jeho dobrým zvykem (a dotáhne tenhle rozvrzaný vlak až do cíle prakticky sám). Z celé romantické linky pak funguje jen scéna se zločinným souzněním. Slavínský navíc filmu ublížil přestřelenou stopáží (třeba takový výslech v kanceláři je celý na vystřižení). Kvůli některým povedeným Haasovým výstupům to bude ještě za slabší 3*. „Ale škrtil jsem vás, to mi neupřete!“ - „Vždyť vy máte oči jako chlapeček.“ (08.12.2019)

Film měl vskutku nelehký osud. Už při premiéře se proti němu zdvihla vlna nevole, a to od: a) sklenářů (Haas se svým životním stylem neměl problémy vyrábět okna v jakémkoli množství a jakékoli velikosti, takže by řemeslníci přicházeli o práci, což bylo zejména v době probíhající světové hospodářské krize krajně nezodpovědné) b) od mravnostních spolků a církve (Haas a Baarová sní o pevném obejmutí, škrcení a tahání za vlasy, tedy o praktikách blížících se k BDSM spíš než k poctivé a jediné přípustné misionářské poloze) c) Jaroslava Foglara (Struna nazval Speergera (nebo obráceně) "volem" - a tak poprvé tato nadávka pronikla na filmové plátno). No a po válce se zase ocitl v trezoru kvůli Baarové. Zajímavost: Baarová se po válce snažila vyhnout potrestání za svůj prohřešek s Goebbelsem, tvrdila, že v dobách svého styku s tímto německým nadsamcem s kobylí nohou byla nepříčetná. Argumentovala právě tímto filmem, že přeci žádná normální žena by po románku s okouzlujícím a naprosto neodolatelným Haasem by se nemohla zamilovat do tvora stojícího tak hluboko pod ním. Soud jí to ale neuvěřil, což upřímně řečeno moc nechápu. (20.07.2014)