Horor v Dunwichi

Hippiesácká barvotiskověpsychedelická koncentrovaná nuda s otřesnou hudbou (úvodní titule jsou fakt úlet za všechny prachy) a totálně mimózním Stockwellem (nechť odpočívá v pokoji v náručí velkého Dagona) jako ostatně i s celým zbytkem obsazení. Takto by vypadal HPL, pokud by žil v 60tkách a byl na LSD. On ale nebyl tento př., tudíž o nějaké jeho typické atmosphéře či nedej Cthulhu skutečné adaptaci 1 z jeho nejlepších prací, nemůže býti řeči. Rád bych ho již dávno vyhodil (ten film myslím:) ale na onom inkriminovaném dvd jsou i jiné lepší věci, tudíž ho mám stále. Ironie. A co dál? No, nic. Leda tak, že je to vhodný start pro HPL nováčky, aby pak při čtení mistrovy tvorby, zažili pořádný kulturní šok. (23.11.2021)

Lovecraftovsky horror z produkce slavne spolecnosti AIP zaujme na prvni pohled skvelou hudbou, ustredni tema je opravdu vyborne. Hned pote vas ovane atmosfera rannych sedmdesatych let, maleho primorskeho mestecka Dunwiche, bojiciho se predevsim zahadne rodiny Whateleyovych. A dotretice vas nejprve upoutaji, posleze znechuti a nakonec budou neskutecne stvat barevne filtry, ktere autori s pribyvajici stopazi uzivaji opravdu nezridka. Sice se tak vyhnou uplnemu odhaleni vzhledu prastarych (snad to pisu dobre a lovecraftovci mezi nami mi neuriznou hlavu), ale stale castejsi intenzivni blikani silenych barev, dominuje ruzova a fialova, je silne znechucujici. Film vam sice nedovoli usnout, ale prostredky, kterymi toho dosahne nejsou zrovna idealni. Za zminku urcite jeste stoji uhrancivy Dean Stockwell v hlavni muzske roli. A pak jeste ty blikajici barvy. Samozrejmne. (06.04.2005)

Velmi volně převyprávěný a tradičně moderně pojatý Lovecraftův příběh stojí hlavně na třech věcech: 1) geniálně démonickém Deanu Stockwellovi, který si hlavní postavu Wilbura neskutečně užil a vtiskl ji přesně to, co potřebovala, celý film je tak vlastně o něm a vůbec to nevadí; 2) hodně dobře pojatém a ztvárněném neviditelném bestiálním monstru, docela nápadité a jak by řekl klasik – prosté, ale účinné a 3) sympatickém zjevu a vzhledu Sandry Dee. Film obecně není nijak zvlášť špatný, i na ty hrátky s barevnými filtry si člověk nakonec zvykne, za jeho největší negativum ale považuji fakt, že na rozdíl od mnoha jiných filmů (a lovecraftovských adaptací zvlášť) se u něj zpočátku výborná atmosféra čím dál více vytrácí a samotný závěr je takový nemastný neslaný (kromě Dee na obětním oltáři, samozřejmě). Za hodně povedené naopak považuji animované úvodní titulky a hlavní hudební motiv. (28.07.2012)

Pokoušet se zfilmovat Lovecraftovy povídky a novely je něco podobného, jako chtít převést do obrazů Musilova "Muže bez vlastností". Nemít vlastnosti je stejné jako mít vlastností příliš mnoho. "Hrůza v Dunwichi" nepatří mezi Lovecraftovy vrcholné prozy, ale je dost dobrá, jen ne pro filmařinu; a hlavně ne pro tu, která se snaží různé příběhy vzájemně kombinovat, na to jsou příliš specifické. Navíc použitá technika barevných filtrů je asi stejně odpuzující jako by zřejmě byla i vrcholná počítačová animace. Film a novela tak mají společnou pouze sílu inkantace, z níž (ve správný čas a na správném místě) se hrůza rodí, přežívá a zaniká. (12.02.2023)

Hodně zajímavý a rozporuplný film. Dal by se shodit, že se v celém filmu nic hororového nestane, že není nic ukázáno a že je to vlastně nuda. Jenže v roce 70 asi líp Lovercrafta natočit nešlo. Režisér si pomohl uhrančivým Stockwellem, zajímavým hudebním motivem a barevnými psychedelickými filtry, značícími útok zla, čímž dodal filmu působivou atmosféru. A já se dobře bavil, protože ono netušené a nepojmenované zlo je zde zajímavější než nějaká hnusná příšera. (09.01.2014)