Bez konce

Velice zvláštní film, který v sobě spojuje psychologický a na danou éru velice kritický film vůči nedávným nešťastným politickým událostem výjimečného stavu v Polsku (opět žasnu nad tím, co polská cenzura pouštěla dál) s až dosti nezakrývanými spiritistickými motivy - onu duchařinu nádherně podtrhuje samotný začátek a zároveň samý konec filmu nesoucí se ve znamení geniální "gotické" hudby Z. Preisnera. Opravdu nepříjemná "aura beznaděje", jak to měli nazvat katoličtí kritici, se tu rozlévá po veškerém osazenstvu, aniž by byl úhlavní nepřítel, tedy komunistická moc, výrazněji zviditelněn. Přesto a prostě všude byl. (31.08.2023)

Vynikající osobnost neprávem podceňované polské kinematografie Krzystof Kieslowski v tomto sugestivním filmu naznačil až s krutou důsledností skutečnou tvář tzv. socialismu v Polsku osmdesátých let. Předčasně zesnulý tvůrce v zemi, kde nábožensky cítit stále znamená v lidovém povědomí skutečně žít, sahá po paralelnich dějích - duchovém, klíčícím v duši smutkem sklíčené vdovy, která nejen nechce, ale také nedokáže a neumí zapomenout, a reálném, který ony mystické zážitky sráží nesmlouvavým pohledem vědy do roviny projevů bolestně zasažené a těžce zraněné psychiky. Touha po splynutí s mrtvým je silnější než vdovino mateřství i vůle žít. Ani zoufalá snaha zahlušit toto vnitřní osobnostní zemětřesení (nikoliv propadnutí prostituci) nestačí. Děj i vdovin život spějí k hrůznému, ale nevyhnutelnému závěru, jenž v sobě zahrnuje i mravní a hodnotový marasmus pozdně stalinistických režimů ochabujícího vnějšího sovětského impéria. U nás neznámá, krásná Szapolowska hraje svůj part s virtuozitou geniální dramatické umělkyně, kamennou tváří, která skrývá dmutí a otřesy, jež jí prochvívají, takřka dokonale. Více než různé dramaticky i herecky nedomrlé domácí české pokusy prostředkuje skvělý Polák i poučeným našincům duchovní korozi naší normalizace a totální rezignace společnosti té doby. Přes pomyslný piják tohoto negativu jako bychom sami sobě najednou rozuměli podstatně líp. (20.10.2007)

Dvojpříběh ze dvou manželství s dvojí smrtí manželek (jedna fyzická - nedaří se jí vymazat manžela z paměti, druhá psychická - nedokáže si manžela vštípit do paměti). Mezi jednotlivé ("ozdravné") kroky obou manželek, které je možno konzistentně sledovat, se mísí některé méně pochopitelné symboly, jako např. juge-pénitent (soudce kajícník) z Camusova románu La Chute (Pád). Pokud bychom nutně hledali spojitost, pak by to mohlo být: "n’y eût-il qu’un seul mensonge de caché dans une vie, la mort le rendait définitif. Personne, jamais plus, ne connaîtrait la vérité sur ce point puisque le seul qui la connût était justement le mort, endormi sur son secret. (V překladu Miloslava Žiliny: I kdyby to byla jedna jediná skrytá lež v životě, smrt ji zaručí definitivnost. Už se nikdo nikdy nedozví pravdu, kterou znal právě jen ten mrtvý a jejíž tajemství si odnesl)." Ale to bude nejspíš příliš obecné a hodí se na skoro každý film. Pozn.: Prolistoval jsem Slavoje Žižka, odborníka na Krzysztofa Kieślowského, ale ani on zde nepodá pomocnou ruku. Takže: pokud se příběh filmu nevejde do některého z přikázání dekalogu, pak zformulujme přikázání jedenácté. (03.09.2017)

Na Kieslowského snímku je pro mě cenná politická a psychologická linie filmu, která se opírá o kvalitní scénář Krzysztofa Piesiewicze podepřený osobními zkušenostmi. Ta existenciální rovina díla už ve mě tak nerezonuje a především jsem se nedokázal emocionálně vyrovnat se sebevraždou hlavní hrdinky. Je mi nepochopitelné, jak při vší bolesti nad ztrátou partnera někdo dokáže ukončit svůj život a nechat své dítě fakticky napospas osudu. Bez konce mi přijde jako příliš pesimistický a nevyrovnaný film, u kterého jsem neměl tak intenzivní pocit ztotožnění jako např. u Dekalogu. Nejcennější je pro mě zobrazení atmosféry Polska po vyhlášení zvláštního stavu a pacifikaci společnosti. To tíživé prostředí lidské komunity zbavené perspektivy připomíná počátky normalizace u nás. Po herecké stránce je to velmi slušné, Kieslowski tradičně pracuje s polskou hereckou špičkou. Celkový dojem: 60 %. (17.06.2009)

Celkom dobre, hoci polska kinematografia mi nic nehovori, Kieslowski je ale aspon zrucny rutiner /jo, stale spochybnujem jeho reziserske superkvality a stale spochybnujem to, ze ide o svetovu legendu/. Zobrazenie roku 1982 v Polsku bolo vyborne, uz bol tusim Wojciech Jaruzelski /pokial neviete kto to bol, ani sa s Vami nebudem bavit, nemam o com/ pri moci, takze platil vynimocny stav. Preto je toto slusny film, ktory dobre odsypa, dialogy take normalne, na urovni : 60 % (03.09.2016)