Anihilace

Garland byl a je béčkař, což se vždycky odráželo hlavně v druhé polovině jeho scénářů, potažmo filmů. Annihilation není výjimka. Tematicky pestrý fetiš o sebedestrukci a možnostech evoluce, který se topí v břečkovém ději, který si neporadí ani s tak obligátní věcí, aby překvapil posloupností jednotlivých úmrtí. Tupě předvídatelněji už to asi nešlo ani v samotném finále, po kterém zůstává spíše ambivalentní pocit než spokojenost či odpor. "Nevím". (13.03.2018)

"The time it has taken for the tree to die / And the time it has taken for me / Enter into simple chemical combination / Space visions dreams facts / Space in which I stand on a plain Alone / Visions in which the tree looks at my leaves / Dreams in which the body is hollow the skull blooms / Facts in which time is palpable space —Inger Christensen, it (25.03.2018)

Alex Garland asi neumí točit jiné než pomalé filmy - aspoň pokud si k nim píše scénář;) Po Ex Machina přichází další sci-fi zabývající se otázkami individuality a vědomí, i když tentokrát výrazně jinak, za což může románová předloha. Ta údajně jde jinými cestami než film, a jelikož má tři díly, a filmová Annihilation navzdory konci s určitým náznakem možnosti pokračování přece jen působí uzavřeně, docela bych tomu i věřil. Filmu se nedá upřít tísnivá atmosféra, ostře kontrastující s barevností světa uvnitř "Záře", ze které občas máte pocit, že se natáčí přes vitrážové okno:) Zajímavé kulisy ale ještě poutavý film nedělají. Garland se chytil do pasti prvního dílu trilogie, a využití nosného tématu - proměny všech živých forem na světě a toho, jestli je to dobře či špatně a zda tomu vůbec rozumíme - se vlastně uzavírá jen v nejasných náznacích. Těžištěm filmu jsou duševní stavy hlavních hrdinek, a nutno říct, že jejich osudy, resp. vyrovnávání se s tím, co se děje, jsou docela nečekané. S posledním záběrem si sice říkám, co asi bude dál, ale je mi to upřímně řečeno docela jedno, protože tato místy celkem krvavá depka mě za skoro dvě hodiny s ní strávené moc neodměnila, a při představě pokračování v tomtéž duchu rád uzavřu svoji známost se světem Záře v okamžiku udělení závěrečního hodnocení. A to zní 60%, protože Ex Machina byla výrazně stravitelnější. Ale pokud chcete přemýšlivou, ne moc příběhovou, sci-fi s výrazným vizuálem i hudbou, jste tu správně. (13.09.2020)

Vzhledem k tomu, ze jsem cet knizku, bylo mi jasny, ze nemuzu cekat nejakyho Predatora s zenskejma, jak se trochu snazily tvarit ukazky, takze v tomhle ohledu jsem zklamanej nebyl. Taky mi nevadilo, ze je knizka zadaptovana hodne volne, jednak proto, ze stejne jako film je tajemna az misty lehce zmatena a jednak proto, ze si ji uz do detailu nepamatuju. Bohuzel ale jinak je film vicemene prumernej. Samozrejme hlavni myslenka s michanim DNA je fajn a v ramci zanru originalni a vizualni stranka je libova, trochu pripominajici Fontanu. Ale to je tak vsechno. Dej se celou dobu lehce tahne, herci nemaj moc co hrat a celej film se drzi sablony, ze jakmile se hlavni hrdinky presunou do novyho prostredi, at uz to je jezero, zakladna nebo vesnice, vzdy se tu musi neco stat, takze se to pak lehce rozpada na jednotlivy sceny. No a o celkovy zmatenosti filmu neni potreba se rozepisovat, to je proste dany predlohou, kdyz se clovek nejaky odpovedi dozvi az v treti, zaverecny knizce a nektery odpovedi nikdy, tady proste potrebovali narvat konec a podle toho to vypada. Ale za originalitu a vizual lepsi 3*. (13.05.2019)

Hard sci-fi hypnóza v přímém přenosu; jestli tohle někdy převedou do virtuální reality, bude pro smrtelníky zatraceně těžký odcházet z Oblasti X po pouhých dvou hodinách... Je to jako ponořit se svébytného, zcela neprozkoumaného vesmíru plného křišťálových stromů, éterických srnců a svatebních kapradin, a nechat se unášet magickým průzkumem za ruku se sexy vykulenou Natálkou. Jenom nezapomenout tu M-16ku. Dlouho mě tak z kombinace úchvatných obrazů, hudby a těžkého příběhu nemrazilo. Co se provázanosti s knižní trilogií (Anihilace, Autorita, Adaptace) týče, tak jsem sice zatím pouze v její polovině (u Šéfa ze začátku), už teď ale mohu říci, že film je jen nesmělým škrábnutím po jinak nesmírně rozvětveném povrchu a hlavně košaté a dechberoucí psychologii postav. Myšlenkové pochody prostě na kameru jen tak nenatočíte... Hraný snímek pak pochopitelně nelze vystavět na setrvávání a prozkoumávání v podstatě jednoho místa, a tak zde přirozeně dochází k okleštění explorativního děje na úkor akce, což ale zručně oddirigované filmové Adaptaci vůbec nevadí, a ani nemusí. Jiný formát si holt žádá odlišný tvůrčí přístup, a za sebe nyní prohlašuji, že se tenhle kříženec Stalkera, Fontány a Vetřelce povedl na výbornou. (12.03.2018)