Mžitky

Mé neojoblíbenější Wajdovy filmu jsou z prvé poloviny sedmdesátých let, od devadesátých letech se stále více věnuje palčivým místům polské bolševické historie. Zde je to doktrína socialistického realismu, která spolehlivě likvidovala všechny upřímné tvůrce: buď umřeli na úbytě, nebo přestali tvořit, nebo si navlékli plášť z odporné tkaniny kajícníků. Zajímavé, a snad i trochu zarážející je, že režisér při své kritice používá stejnou metodu, stejný realismus (na tom, zda socialistický nebo nějaký jiný, až tolik nezáleží). To, co si dovolil v oněch sedmdesátých letech "za bolševika", tomu se "za konzumu" už nepřiblížil. Přesto i jeho pozdní filmy mají vysokou úroveň (porovnejte s Menzlem nebo Jakubiskem), jsou strhující, a vždycky se v nich najde něco, co zaujme mimořádnou pozornost. Zde to nejspíš bude osud (možná až nadměrně hrdé) profesorovy dcerky a jejich vzájemný vztah, který je sice mnohem tenčí, ale také mnohem tužší, než u jeho studentů. Pozn. 1: Příliš nevěřím v tvůrčí sílu devadesátníků, spíš bych to bral jako kolektivní dílo polské kinematografie, jako společnou poctu slavnému režisérovi - též od neméně slavného Bogusława Lindy. Pozn. 2: Závěrečný boj (mortal kombat) profesora Strzeminského s plastovými manekýnami je skuteně vyvrcholením filmové narace. (02.07.2017)

Andrzej Wajda napriek uznaniu presahujúcemu hranice Poľska si ma získal iba v teenagerskom veku filmom Popol a diamant. Odvtedy som márne v jeho tvorbe hľadal film, ktorý by sa popolu čo i len priblížil. Ani s Odrazmi to nebolo iné. Už som si myslel, že doba na reflexie stalinizmu už prešla a nie je tomu tak. Opäť vstávajú zlovestní  primitívi a snažia sa nadviazať na minulé úspechy. S filmom mám problém v tom, že neviem, či ide o kritiku doby alebo biografiu avantgardného maliara. Ani jeden z pohľadov nie je dotiahnutý do konca. A tak zapamätateľnou je pre mňa ostáva iba dcérka tvrdohlavého maliara, ktorého napriek prianiam aparátčikov nezrazila električka. (17.04.2024)

Syrové a pravdivé od začátku až do konce. Mělo by být promítáno v rámci výuky studentům středních a vysokých škol, protože snahy o navrácení totalitních režimů s despoty v čele jsou nyní celosvětově velmi silné. Poklona panu Lindovi za jeho náročný herecký výkon, který zahrnoval ztvárnění hlavního hrdiny fyzicky výrazně hendikepovaného. Wajda bez kompromisů, čestné ukončení jeho tvůrčího života. (29.03.2017)

Smutný a pravdivý příběh jednoho velkého člověka. Díky vynikajcímu pojetí Lindy, se stavá Strzemiski skutečně divákovou modlou. Vídí v něm moudrou, nádhernou, ale složitou úmělecko bytost, ze které jde soucit. Teď trochu odbočím od filmových stránek, ale já obdivuju, že se ten malíř nenechal zlomit. Naleju si čistého vína a zanecám hrdinských řečí. Ať mám jakkékoli politické přesvědčení, stejně bych nedokázal dlouho vzdorovat. Stejně jako většina normálních lidí. To je lidské a ukazuje, to jak jsme všichni křehké bytosti. Zprvu vyoadáme jako silní a stateční, ale stačí aby nám někdo šáhl na naše životní lásky (rodinnu, kariéru) a je po nás. Ten film je tedy velmi obohacující a řekl mi toho opravdu hodně. Wajda ho natočil tak efektivním způsobem, že musí oslovit snad každého. Tady prostě nezáleží na to, jak se na filmy koukáte a co o nich víte. Tady jde o to jestli je vnímáte srdcem a ne pouze očima. Ten konec byl fakt silné kafe. Celý sál ztuhl a až chvilku poté, začal potlesk. Tohleto byl můj největší zážitek na LFŠ. Fakt. Jo a mimochodem, než hodíte hlas šáblému radikálovi Okamurovi anebo KSČM, pusťe si nejdřív tenhle film a pak si namočte hlavu do studené vody. Možná, že se pak proberete. To jen takový vzkaz pro (nulo)chytrolíny lidi na novinkách a idnesu. (05.08.2017)

"Tiež som veril, že jediným účelom umenia je slúžiť spoločenskému pokroku. Ale to bolo v roku 1919“, hovorí hlavná postava v čase, keď slobodne tvoriť umenie bolo nemysliteľné, pretože základným meradlom umeleckého výkonu bolo čím krajšie nakresliť fúziky gruzínskemu gaunerovi s poďobaným ksichtom. Napriek tomu, že ide o podchytenie života jedného umelca z hľadiska chorej doby, ale svojím spôsobom je vlastne každá doba chorá, je zaujímavé, že film má najnižšie hodnotenia priamo u Poliakov, ktorí protestujú, že ide len zjednodušený príbeh o talentovanom umelcovi, o dobrom deduškovi bez nohy a ruky, ktorého mal každý rád a ktorého úrady za jeho statočné názory nepriamo odpravili zo sveta. A vraj to celkom tak s jeho úžasnou povahou nebolo, vraj bol brutálny voči svojej vlastnej rodine. Ťažko hodnotiť, ale bez vetra sa ani chlp v nose nepohne. Posledný Wajdov film však chce byť filmom o totalite a nie biografiou Strzemińského, takže z toho hľadiska spokojnosť, ale žiadna Oscarovka to nie je, hoci poľskí akademici dúfali v opak. (17.12.2023)