Neviditelný

Neviditelný je film tvůrce, který chce o všem hodně přemýšlet, chce hodně přinést důmyslnou formální stránku, ale prostě na to nemá. Stejně jako Upgrade to postrádá jakoukoliv finesu a cit, je to jen spousta smutné snahy, hyperaktivní mávání rukama s cílem, abychom si ho někdo všimnul, ale bez talentu na jakékoliv frontě. Vím, že je kruté to takhle říct, ale život je někdy krutý. (21.03.2020)

8/10. Tohle bylo super. Vyšťavený koncept "staronového hrdiny" udělal solidní otočku a čím dál lepší režisér Whannell (dejte mu už někdo pls pořádnej rozpočet!) přišel s příběhem, který po celičkou svou stopáž vyvolává intenzivní pocit znepokojení a neviděného strachu. Elizabet Moss je krutě uvěřitelná, záběrování každou další sekundou šťavnatější a nápaditost z celého snímku teče proudem. Co by Fakt labůžo! Jen škoda, že se i tomuhle projektu nevyhnul žánrový syndrom "nelogické chování postav". Ale čert to vem! (16.03.2020)

Post-MeToo reinterpretace Wellsova Neviditelného muže, která proměňuje podtext mnoha slasherů a paranoidních thrillerů (toxická maskulinita je zlo) v hlavní text, a oproti předloze zohledňuje primárně hledisko oběti, ne útočníka. Scénář sice napsal muž (režisér Leigh Whannell), ale na základě konzultace s odborníky a oběťmi stalkerů a citových manipulátorů. K jeho doladění si pak kvůli co nejcitlivějšímu zohlednění ženské perspektivy přizval Elisabeth Moss. Nejděsivější je plíživější první polovina filmu, dávající nám zakusit, jaké peklo zažívá partner člověka s poruchou osobnosti i po (zdánlivém) ukončení vztahu, a trpělivě odhalující metody agresora. Ze způsobů, jakými Cecilii její ex psychicky deptá, ničí její kariérní vyhlídky a izoluje ji od její rodiny a přátel, aby prohloubil její bezmoc, mrazí i z toho důvodu, jak snadno by mohly být aplikované ve světě, kde neviditelnost zatím nikdo nevymyslel. (Pachatel této formy násilí se vzhledem ke své schopnosti přenést vinu na oběť ostatně často jeví jako někdo nepřítomný a neviditelný, kdo vlastně není.) Oproti jiným podobným filmům, které nás až do konce drží v nejistotě, jestli hlavní postava opravdu neztrácí kontakt s realitou (čili máme stejnou pochybnost, kterou se ve své oběti při gaslightingu snaží vyvolat manipulátor), zde od začátku víme, že Cecilie je v právu a její kognitivní schopnosti jsou v pořádku, což spolu s výkonem Moss a výrazně subjektivním vyprávěním posiluje naše přimknutí k ní i frustraci z toho, že ji nikdo nevěří, zatímco moc nad jejím životem s pomocí mrazivě promyšleného plánu krok za krokem přebírá někdo jiný. Druhá polovina filmu má blíž ke standardní vyvražďovačce a psychologická přesvědčivost v ní nápadněji ustupuje žánrovým konvencím, ale pořád jde v první řadě o to, co prožívá protagonistka. Díky zájmu o ústřední postavu skvěle funguje také finále, slastné tím, kdo a jak se v něm ujme vedení, i tím, jak prostě a přitom efektivně je zrežírované (což platí pro celý film, využívající namísto vizuálních efektů a lekaček nesmírně nápaditě těch nejzákladnějších stylistických prostředků hororových tvůrců: ticho a prázdné prostory, pomalé kamerové švenky, dobře načasované hlediskové záběry). Horor, který je v demaskování některých zdrojů dnešních společenských úzkostí srovnatelně důležitý jako před pár lety Uteč (už z toho důvodu, že žijeme ve společnosti důvěřující spíš těm, kdo dokážou dobře předstírat, než obětem předstírání). 80% (06.03.2020)

Film chce být hodně chytrý a cool a děsivý (nevím, proč mi pořád v hlavě jako měřítko naskakovalo It Follows), ale prostě není. Nebo, pokud bych chtěla být pokornější, tak řeknu, že na mě nefunguje. Rozhodně se, že bude vyprávět obrazem, ale stejně všechno v dialozích pojmenuje a vysvětlí. Nakonec i ta práce s tou kamerou je tak návodná, že jako kdyby tam byly červené šipky, které ukazují, kam se máme koukat. A to mě nebaví. U tohoto žánru, aby se dal film označit za dobrý, by neměl být divák celou dobu na stejné úrovni či dokonce napřed před příběhem a jeho hrdinkou. Tady si třeba doopravdy kladu otázku, co myslel POMO tím šokujícím zvratem, který si od něj vysloužil i vykřičník v závorce, protože mě nenapadá nic, co by nebylo jasné předem, že se přesně stane. Nemusím snad ani připomínat, jak velkým fiaskem je absolutní miscast hlavního "záporáka", respektive absence charismatu nebo... aspoň něčeho. Elisabeth Moss se snaží, seč může, ale svým výkonem jenom podporuje můj dojem neobratného scénáře netalentovaného, ale značně sebevědomého filmaře. Chm, tak ať, ale beze mě. (17.06.2020)

Pozor možný bojler! A neúsporný! Horor je to jen proto, že v tom hraje hlavní roli opravdu strašlivá obluda. Ten neviditelňák musel být fuckt těžký úchyl. Chtít něco takového doma, ještě to naprcat a pak to urputně neviditelně honit, místo naplno využít potenciál moderní pokrokové technologie a urputně honit někde ve sprchách osmnáctiletých volejbalistek, to může napadnout jen krutě ujetého perverta a masochistu. Nehledě na to, že varianta b) by celý film nebývale oživila. Opravdu nechápu, jaxe Bětka mohla dostat do hauptky hlavněproudé produkce, aniž by se jednalo ryze o snímek o mutantech, oživlých mrtvolách či genetických anomáliích. Dobře vypadající prkna se tam většinou profelují přes nějakého toho Einschweina, ale od téhle taky dost tragické neherečky by nechtěl přeblafnout snad ani Úve Ból. Čili velmi podezřívám strýčka Toma či jiné Habárdovy kluky z protekcionismu zkurvené Vědeckonelogické sekty a z podprahového náboru prostřednictvím záměrného kulturního i estetického týrání diváka, aby se tento posléze toho traumatizujícího zážitku snažil zbavit engramem. Po vynikajícím kreativním Apgrejdu jsem Šanelovi dost věřil, nicméně svůj stín nepřekročil ani omylem, a jedná se pouze o veskrze průměrný a klišovitý, byť zručně natočený, rádoby napínač, který vyděsí jen hlavní představitelkou. S přihlédnutím k tomu, kolik rozličných kreaturivních vyfikundací by se dalo vyvádět s neviditelným milovníkem, jsem v podstatě zklamán, a navíc mám z té toporné krasavice koule zalezlé hluboko v břiše. (06.03.2020)