Neviditelný

Post-MeToo reinterpretace Wellsova Neviditelného muže, která proměňuje podtext mnoha slasherů a paranoidních thrillerů (toxická maskulinita je zlo) v hlavní text, a oproti předloze zohledňuje primárně hledisko oběti, ne útočníka. Scénář sice napsal muž (režisér Leigh Whannell), ale na základě konzultace s odborníky a oběťmi stalkerů a citových manipulátorů. K jeho doladění si pak kvůli co nejcitlivějšímu zohlednění ženské perspektivy přizval Elisabeth Moss. Nejděsivější je plíživější první polovina filmu, dávající nám zakusit, jaké peklo zažívá partner člověka s poruchou osobnosti i po (zdánlivém) ukončení vztahu, a trpělivě odhalující metody agresora. Ze způsobů, jakými Cecilii její ex psychicky deptá, ničí její kariérní vyhlídky a izoluje ji od její rodiny a přátel, aby prohloubil její bezmoc, mrazí i z toho důvodu, jak snadno by mohly být aplikované ve světě, kde neviditelnost zatím nikdo nevymyslel. (Pachatel této formy násilí se vzhledem ke své schopnosti přenést vinu na oběť ostatně často jeví jako někdo nepřítomný a neviditelný, kdo vlastně není.) Oproti jiným podobným filmům, které nás až do konce drží v nejistotě, jestli hlavní postava opravdu neztrácí kontakt s realitou (čili máme stejnou pochybnost, kterou se ve své oběti při gaslightingu snaží vyvolat manipulátor), zde od začátku víme, že Cecilie je v právu a její kognitivní schopnosti jsou v pořádku, což spolu s výkonem Moss a výrazně subjektivním vyprávěním posiluje naše přimknutí k ní i frustraci z toho, že ji nikdo nevěří, zatímco moc nad jejím životem s pomocí mrazivě promyšleného plánu krok za krokem přebírá někdo jiný. Druhá polovina filmu má blíž ke standardní vyvražďovačce a psychologická přesvědčivost v ní nápadněji ustupuje žánrovým konvencím, ale pořád jde v první řadě o to, co prožívá protagonistka. Díky zájmu o ústřední postavu skvěle funguje také finále, slastné tím, kdo a jak se v něm ujme vedení, i tím, jak prostě a přitom efektivně je zrežírované (což platí pro celý film, využívající namísto vizuálních efektů a lekaček nesmírně nápaditě těch nejzákladnějších stylistických prostředků hororových tvůrců: ticho a prázdné prostory, pomalé kamerové švenky, dobře načasované hlediskové záběry). Horor, který je v demaskování některých zdrojů dnešních společenských úzkostí srovnatelně důležitý jako před pár lety Uteč (už z toho důvodu, že žijeme ve společnosti důvěřující spíš těm, kdo dokážou dobře předstírat, než obětem předstírání). 80% (06.03.2020)

Plánovala to do „detailů“ a nakonec pláchla z ultramoderní vily kdesi u San Franciska před manželem-tyranem. Řezal ji, organizoval život, nutil názory, psychicky týral. Ukryje se u svého kamaráda a jeho dcery a záhy zjistí, že její milý zemřel. Vlastní rukou. Nutno ale připomenout, že byl pracháč, expert na moderní technologie a optiku a v domě měl laboratoř s přístroji, které opravdu nestály 250 dolarů. Dvě a dvě jsou čtyři, a naše hrdinka, která se postupně dostává zpět do „normálního“ života, má neodbytné zdání, že ho pořád cítí a že jí chce dál znepříjemňovat život. Její pocit ohrožení a neklidného očekávání je skvostný, rozuměj, že prvních 45 minut je velmi solidních. Kamera volí nápadité záběry, v prázdných místnostech můžeme očekávat neviditelná nebezpečí, která jednou přijdou, jindy nás jen mile šponují. Úplně bych se nechtěl pouštět do toho, jak se cítí oběť domácího násilí, protože i tady ten neviditelný konflikt okolí nevidí, respektive mu nevěří. Jenže pak přijde druhá polovina, která naplno odkrývá hlavní slabinu snímku: scénář. Pitomé se stává pitomějším, každá třetí scéna drhne a vyskakují nejrůznější otázky. Opravdu ji chce její milý zpět, když dělá kroky, kdy je ona krůček od smrti/kriminálu? Elisabeth Moss prakticky pokračuje s depresivní postavou z dystopického seriálu Příběh služebnice. Hraje slušně, ovšem hodně mi neseděla změna rolí. Na začátku je bezmocnou troskou, která se bojí vyjít před barák pro poštu, za pár dní osnuje složitý plán pomsty. A pak zase dolů a nahoru. A není taková sama. Třeba u jejího milého skutečně chybí důsledky jeho konání. Navíc myslím, že měla příležitosti dokázat okolí, že není blázen. Jenže tempo se místy zadrhne (a celkově je to dlouhé), takže pro diváky je prostor o tom všem přemýšlet. Za mě nakonec jen slušná jednohubka. Vím, že leckdo nebude souhlasit, ale raději si dám 20 let starého, trikově vymazleného a lákavě zvráceného Verhoevena. (24.03.2020)

Napínavá variace na příběh H.G.Wellse, kde je místo doktora vařícího lektvary vynálezce, co se zabývá optikou. Mossová sice není kráska, ale má charisma a svým přesvědčivým výkonem táhne celý film. Když je příběh příliš předvídatelný, vytasí se režisér s překvapením. I když je snímek místy pomalejší, po většinu času si drží napětí. Tedy, ta psí miska mi fakt dala! Řežba v nemocniční chodbě je rychlá a výživná, na rudé fontány z podříznutých hrdel rovněž dojde. Přesto je příběh postaven především na psychickém a očekávaném násilí. Konec potěšil. Neviditelný se mi líbil a byl jsem jedním z pěti spokojených diváků v kině. Jak se zdá, snímek není pro každého... (06.03.2020)

K herečke Elisabeth Moss mám taký zvláštny vzťah. Občas mi lezie na nervy, občas sa to dá ustáť, ako napríklad v Príbehu služobníčky. No v tomto prípade, aj keď tu opäť hrá niečo na spôsob ženy trpiteľky, mi to nesadlo. Príbeh mal potenciál, no tých niekoľko divností to celé zabilo. Hlavne v závere. Na druhú stranu natočené to bolo pekne a nenudilo. Lepší priemer. 65/100 (08.04.2020)

Film chce být hodně chytrý a cool a děsivý (nevím, proč mi pořád v hlavě jako měřítko naskakovalo It Follows), ale prostě není. Nebo, pokud bych chtěla být pokornější, tak řeknu, že na mě nefunguje. Rozhodně se, že bude vyprávět obrazem, ale stejně všechno v dialozích pojmenuje a vysvětlí. Nakonec i ta práce s tou kamerou je tak návodná, že jako kdyby tam byly červené šipky, které ukazují, kam se máme koukat. A to mě nebaví. U tohoto žánru, aby se dal film označit za dobrý, by neměl být divák celou dobu na stejné úrovni či dokonce napřed před příběhem a jeho hrdinkou. Tady si třeba doopravdy kladu otázku, co myslel POMO tím šokujícím zvratem, který si od něj vysloužil i vykřičník v závorce, protože mě nenapadá nic, co by nebylo jasné předem, že se přesně stane. Nemusím snad ani připomínat, jak velkým fiaskem je absolutní miscast hlavního "záporáka", respektive absence charismatu nebo... aspoň něčeho. Elisabeth Moss se snaží, seč může, ale svým výkonem jenom podporuje můj dojem neobratného scénáře netalentovaného, ale značně sebevědomého filmaře. Chm, tak ať, ale beze mě. (17.06.2020)