Zvuk metalu

Čekal jsem, že to bude mnohem více z hudebního prostředí. Jde spíše o intimní proces vyrovnání se s hluchotou. A i to je velice působivé převážně díky velice působivému Ahmedovi. Věřil jsem mu vše. Strach, paniku, frustraci, radost i klid. Prodal mi to bez potíží. Část v komunitě neslyšících na mě velice příznivě zapůsobila. (20.03.2022)

Jestli se těšíte na metal, tak jděte o film dál, nějaký ve filmu zní jen asi první minutu a možná to ani metal není (nejsem expert). Tento film je prostou, civilní a nepřikrášlenou studií muže, co ztratí sluch a musí si zvykat na nový život v úplném tichu. Otočte volume doprava, protože film je hodně tichý a mohly by vám uniknout některé drobné (tiché) nuance ve zvukové složce filmu. (08.02.2021)

Herci a herectví jsou to úplně poslední, co mě na filmech zajímá, ale při obvyklém vystupování Rize Ahmeda mě jeho manýrismus zde opravdu překvapil - technicky rozhodně velmi precizní a obdivuhodný výkon, který nepůsobí jako exhibice. Pokud mu vynese Oscara, budu mu to přát. Zároveň jsem ale já pořád já, takže sledovat dvouhodinový film, na němž není zajímavého nic moc víc než jednoho hereckého výkonu, není můj šálek. Taky nevím, co si přesně myslím o tom, jak málo toho o protagonistovi vlastně vím přesto, kolik času s ním strávím, a jak ideálně celý proces jeho proměny v důsledku proběhne. Celé je to trochu moc čisté a přímočaré. Vlastně nevím moc, jak to ohodnotit - jde o ten případ, kdy tři mi přijdou málo a čtyři moc. Ale když všichni dávají čtyři, tak dám taky čtyři, no. (25.04.2021)

Dobře, nebudu zastírat to, že jsem od filmu čekal něco na způsob Whiplashe. K překvapení ale nedošlo. Riz Ahmed tu hraje brutálně nepřístupnou postavu, dobře jí hraje jenom proto, že vypadá jak kdyby přišel z Bronxu. V prvních dvaceti minutách místo metalu slyšíte spíš brutální bordel, přičemž se hlavní postava vůbec nemůže divit, že přišla o sluch. Následuje další série neosobních scén, pocitů, názorů a popravdě první emoce ve mně film zanechává až ke konci, kdy se pořádně projeví Mathieu Amalric. Zajímavé drama z prostředí němých, ale na 130 minut zatraceně nepřesvědčivé, k divákovi těžko dostupné, hodně povrchní. (20.03.2021)

Těžkost zvykání si na hluchotu (nejen) během odvykačky v komuně. O co komornější, o to naturalističtější indie festivalovka. Především díky strhujícímu (a jakkoli by to k tomu svádělo, tak ani na moment přehrávajícímu) Ahmedovi a práci se vším tím "hlučným tichem"; tedy odhlučněním, hučením, pískáním v uších, šramotu implantátu a v kontrastu zesílenými zvuky každodennosti, které bereme za samozřejmé. Vyžívá se to v táhlých mlčenlivých záběrech na detail tváře zatímco vám v uších hučí iritující pískot. Ano, je to díky tomu pomalé a svébytné, ale s ohledem na médium až nebývale imerzní; vyplatí se to sledovat se sluchátky. Snad jen to nemuselo být až tak chladné, odosobněné a předvídatelné; přesně víte kudy se to bude ubírat a jakou scénou to skončí. Celkově se stěží lze ubránit pocitu, že jde přesně o ten typ snímku, kdy vám při zmínění jeho názvu jako první asociace naskočí "dvojhodinové galapředstavení Rize Ahmeda" spíše než co jiného. (20.12.2020)