Las hurdes: Tierra sin pan
Zem bez chleba
Land Without Bread
Obsahy(1)
Región Las Hurdes neďaleko od španielskej Salamancy je takmer úplne odrezaný od vonkajšieho sveta. "Hurdania" žijú v niekoľkých dedinách okolo mesta La Alberca na úpätí hôr. Ich životný štýl je primitívny, všetci sú si vlastne príbuzní, žijú v chudobe, chorobe a biede, dokonca mnohí ani chlieb nepoznajú... (matriosa)
Recenze (27)
Buñuel své rané režisérské období završil dokumentem, který není surrealistický včleněním snových obrazů nebo tematizováním sexuálních fantazií, ale zejména svým politickým podtextem a cílem změnit zavedené pořádky (ke kterému se kvůli zákazu filmu ve Španělsku nakonec ani nepřiblížil). Zchudlý hurdský region zde slouží coby symbol zaostalosti a třídních rozporů celého Španělska, v němž tehdy stále mnozí lidé přežívali ve velice primitivních podmínkách. Vzhledem k jisté úctě vůči tamějším obyvatelům Buñuel na diváky (a přednostně „zodpovědné“ představitele španělské buržoazie a církve) neútočí s agresivitou svých předchozích dvou filmů. Znepokojení vyvolává pozvolněji, vytvořením jistých očekávání a jejich následnou destrukcí. Těžil přitom z konvencí cestopisných dokumentů, jejichž vylhanosti a líbivosti se vysmívá (ačkoli sám, podobně jako například Flaherty, některé situace zinscenoval pro kameru). Film prozrazuje režisérův zájem o přehlížené, k nimž se vrátil v Zapomenutých. Stejně jako tam, i tady s nimi sice soucítí, ale jejich život zachycuje bez jakéhokoli sentimentu. Ve své době drzé, dodnes odvážné a syrové. 75% ()
Nic nezakrývající, mnohé spíše zdůrazňující obrázek pyrenejského kraje Las Hurdas, jenž má nastavit zrcadlo civilizované Evropě. Výčet strohých faktů, obrázky krutého života, bezměrné bídy jako otevřená obžaloba okolního, vyspělého světa. Silné především svým obsahem. ()
(1001) Silný myšlenkový stimul rovněž třeba ocenit. Kvůli tomuhle filmu jsem se hodně napřemýšlela a rozhodně se k tomu ještě hodlám vrátit. ()
Buńuel svůj třetí snímek pojal jako ostře sociální dokument o izolovaném kraji Hurdů v nuzné části Španělska. Oproti svým předcházejícím dílům režisér upustil od surrealistických metafor, ačkoliv toto dílo za surrealistické považoval. S ostrou kamerou Eli Lotara a komentářem bez špetky sentimentu dostává dokument na odzbrojující autentičnosti. Sledujeme všeprostupující bídu, degradaci jednotlivce jako i celého etnika na území civilizovaného (!) státu. Absurdní ale reálné. Smrt, nemoci, hlad... vše na denním pořádku. Silné, syrové, strhující. ()
ZEMĚ BEZ CHLEBA (1933) byla tuším jediným Buňuelovým dokumentem a přesto patří k jeho nejzásadnějším počinům, který na půdorysu objektivní, reportážní reality jasně prozrazuje Buňuelovu osobnost, jeho velmi specifický světonázor. Tváří v tvář tehdy nejvíce zaostalému regionu ve Španělsku Buňuel okem zdánlivě nezúčastněného „vědce“ ukazuje např. velký obraz mrtvého kojence nebo výjev mrtvého osla uštípaného včelím úlem, který mu spadl ze hřbetu, ve velkém detailu hledí do otevřených úst nemocné dívky, která pár dní nato umřela, a pozoruje nebezpečné kretény a skřety. Přesto se ale na svých objektech exploativně nepase, tyto detaily nemají být prvoplánovými šoky, jsou výrazem nenápadné empatie, která přesahuje primitivní emoce soucitu a hnusu. Buňuela pojí s jeho objekty silné pouto, ať už na úrovni mezilidské (zájem na zlepšení podmínek života těchto lidí v agitačně laděném epilogu), ale hlavně nad-lidské, biologické (zájem o veškeré projevy života, instinkty přežití, na všech biologických úrovních: lidí, zvířat, Buňuelova oblíbeného hmyzu). Buňuel nebyl humanista v diskreditovaném slova smyslu lidumila nebo plačky, Buňuel byl empatikem přímo kosmickým. ()
Zajímavý dokument o jedné španělské, velmi chudé oblasti v západní části země. Buñuel přibližuje nelehký život v této nehostinné části země a nepřímo kritizuje nezájem okolních bohatších oblastí o strasti zdejšího lidu. Na konci je vyřčena nejen obava z blížící se války, ale i naděje na lepší zítřky. Buñuel se k sociálnímu tématu vrátil i po válce ve snímku Zapomenutí, jen zaměnil chudý španělský region za periférii Mexiko City. ()
[7/10] (Ramón Acín) (Čb. /// Produkce: Ramón Acín, Luis Buñuel /// Scénář: Luis Buñuel, Rafael Sánchez Ventura /// Kamera: Eli Lotar /// Nepůvodní hudba: J. Brahms) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] ()
Aj zem bez chleba môže byť krásna, rovnako ako surrealista Buňuel dokáže byť realistický. Respektíve realita tu zobrazená je surrealistická prirodzeným spôsobom. Film som videl s pôvodným komentárom bez titulkov, takže môj výsledný dojem je povedzme že dvojtretinový. Zároveň dokumentárny film nie je úplne môj najoblúbenejší žáner, avšak v tomto prípade je poňatý viac umelecky, metaforicky, avšak bez náznaku príbehu. V tomto aspekte vedie napríklad Flaherty a tak mohol Nanuka natočiť omnoho dlhšieho. Uvidíme po pozretí s titulkami. Pri pohľade na Buňuelovu tvár sa ťažko verí jeho hlbokému humanizmu, ten nie je ukrytý v jeho pohľade, ale v jeho duši. ()
Som jediná, komu tá padajúca koza pripomenula kočík z Potemkina? (Febiofest - Lumiere - 6.3.2017) ()
Drsná a nekompromisní cestopisná podívaná... 8/10 ()
Sledovať chudobných, na smrť chorých a zúbožených ľudí nieje pekný pohľad. Formálnou stránkou si však pozornosť udržiava. ()
8/10 Velice působivé. Až depresivní dokument, který i po více než 70 letech ve mně zanechal neklid. ()
Dostatečný materiál hned pro několik nočních můr, že by i surrealismus v opačném slova smyslu? ()
"Účel světí prostředky" nepatří mezi má oblíbená rčení, takže jsem rozpolcena v hodnocení. Buñuel pro dosažení efektu využívá lidí i zvířat...neříkám, že se ty situace - smrt dítěte, pád kozy - nemohly v reálu odehrát, přesto s tím "naaranžováním" scén vnitřně nesouhlasím...ačkoliv Buñuel se inscenaci ani nesnaží skrývat, díky čemuž film působí parodicky a surreálně zároveň. Na druhou stranu jeho "vážná" rovina je právě tak silná a přiznávám, že mě samotnou film nenechal chladnou ani o století později, obzvlášť když si uvědomím, jakou vypovídací hodnotu má i v současnosti. Bylo by zajímavé pro srovnání zhlédnout dokument "De gevangenen van Buñuel" Ramóna Gielinga, který se vydal po stopách Buñuela na stejné místo o téměř sedmdesát let později. ()
Luis Buñuel není krutý, ale je věcný. Suchým a dokumentárním tónem nás film informuje o tom, jaký je v regionu chudoba, co se tam děje a jak to dopadá. Smrt je tu na denním pořádku a vypravěč nám tyto skutečnosti prezentuje téměř až chladně. Ale ono to vyznívá o to lépe, protože je jasné, že stejně chladně se k regionu chová vláda, která na nějakou chudobu a umírání kašle. Nadčasové, protože chudoba pořád existuje, stejně jako apatie vládnoucích. ()
Zaujímavé, ktovie čo viedlo Buñuela k takej úmyselnej dramatizácii, preháňaniu, až zabitiu dvoch zvierat, kvôli efektnosti filmu. Surrealizmus? Neskôr našťastie pokračoval už len v hranej tvorbe. EDIT 2022: Podľa knihy "Úvod do dokumentárneho filmu" od Billa Nicholsa bol Buñuelov uštipačný a ofenzívny komentár v tomto rozličnými spôsobmi zavádzajúcom dokumente zámerom, ktorým chcel upozorniť na klamlivú povahu filmu ako média. Nemôžeme veriť všetkému, čo na plátne vidíme a počujeme. Ak je to tak, jedná sa o geniálne dielo. Priznám sa, že takto som ho pred štyrmi rokmi neprečítal. ()
Opravdu dobrý dokument s několika opravdu silnými a lidskými momenty... ale pořád jen dokument. Dnes už bohužel tolik nezapůsobí. ()
Země bez chleba je působivým avantgardním výkřikem ve filmovém podání anarchistického provokatéra Luise Buñuela. Extremadurské sdružení horských obcí Las Hurdes, vyprahlá oblast lidského zbídačení a pekla na zemí, je jedinečně přijatou výzvou k sugestivní filmové demonstraci sociální nespravedlnosti. Cílem je zasažení citlivé oblasti společenského svědomí, rafinovaně použitým kontrastem je dokumentární věcnost a hrůza reality. Ten pravý um spočívá ve zdarech manipulace k monumentálnímu zvýraznění děsivého stavu rozkladu a zkázy. Efekt je závratný, obrazy hrdě vyhrožují, přítomnost je nevybíravě drážděna panikou jiné formy existence. Lesk lidské bídy je dokumentárně zneužit surrealismem ke své představě Písně písní. Luis Buñuel v anarchistickém rozhořčení mládí koketuje s levicí a podává existenciální svědectví života. ()
Země bez chleba je dokumentem o jednom extrémně chudém regionu – Las Hurdes ve Španělsku z počátku minulého století. Zakládá si na realistické kameře a skutečném zachycení problémů tamějších obyvatel a drsné a vyprahlé krajiny. Místní lidé mají hlad, jsou nemocní, různě postižení a často umírají. Popravdě mě tento dokument ale moc nezaujal a v dnešní době už je neaktuální. Dokážu se vcítit do existenčních problémů místních obyvatel a přát jim lepší život. Nicméně podobných míst na planetě je stále hodně a před sto lety to nebylo až tak výjimečné. Tvůrcům patří kredit za to, že na problém upozornili a také díky nim se situace v regionu postupně zlepšila, i když vlivem občanské války až mnohem později. Na rovinu, kdyby to nenatočil Luis Buñuel, tak to téměř nikdo neuvidí. Odhaduji, že si z tohoto dokumentu odnesl mnohé inspirace do své pozdější surrealistické tvorby. ()