Kristove roky

Jeden z mých oblíbených filmů zlatých šedesátých. Mladému Jakubiskovi se podařilo film obdařit poklidnou atmosférou. Moc se mi líbilo, jak herci hráli. Film o vývoji a přerodu mladého muže. Ale tak trochu se bojím, že jsem to úplně nepochopil. (26.06.2009)

Československý film a celovečerní debut výrazné osobnosti slovenské kinematografie J. Jakubiska, jenž vypráví o akademickém malíři Jurajovi usazeném v Praze, avšak citově vykořeněném, zdráhajícím se převzít zodpovědnost za obvyklé životní hodnoty. Bezstarostné protloukání malířovým životem naruší návštěva jeho bratra Andreje, vojenského důstojníka, jenž před životem neutíká a bere ho mnohem zodpovědněji a přímočařeji. Většina dramatu se nese v těžce lyrickém, neakčním stylu, popisujícím život melancholického umělce lavírujícího mezi dvěma ženami, závěr filmu, do jisté míry režisérovou autobiografickou zpovědí, oživí tragická, nejasná smrt jeho bratra, což značně zamíchá Jurajovými myšlenkovými pochody a uvažováním. V ústřední roli Juraje, prožívající psychologické dopady na muže v Kristových letech, neoficiálním začátku krize středního věku, se objevil J. Sýkora, v druhé polovině 60. let obsazovaný do postav v zajímavých filmech, poté emigrant a publicista v USA. V dalších rolích se představil V. Müller jako hrdinný bratr Andrej a v rolích milenek hlavní postavy mladá a inspirativní M. Sýkorová spolu s atraktivní, spolehlivou a odmítnutou doktorkou M. Kantorkovou. Vzhledem těžce nedramatickému scénáři a průměrných hereckých výkonech zůstává největším pozitivem práce kameramana mistra I. Luthera s jeho černobílými kontrasty a působivou obrazovou kompozicí. Prostor daný hlavnímu hrdinovi po smrti jeho bratra k realizování jeho změn v myšlení a tužbách byl ponechán nevyužit a snímek v nejméně vhodném okamžiku končí. Snímek byl účelově sledován u příležitosti zmíněného jubilea v názvu filmu a jsem si dokonale vědom, co pan režisér chtěl říci a stejně tak přesně cítím, že jeho dílo se slabou výpovědní hodnotou si hraje na něco více uměleckého než je, čímž mi způsobil nemalé zklamání. (10.05.2017)

Jakubiskov svojský štýl, hlavne v práci so svetlom, je určite zreteľný a snaží sa o vytrčenie z davu. Príbeh by mal sledovať hlavného hrdinu, ktorý je nerozhodný a lenivý knedliak, ale aj na 20 minút dôjde k jeho odstaveniu a sledujeme románik jeho brata. No čo dodať? I zvyšok je kostrbatý, herci podávajú flegma výkony ako sa to od nich žiada, nikto sa extra nepretrhne. Jediným výrazným artiklom je Vlado Müller. Po druhom zhliadnutí pridávam hviezdu, lebo film nabáda diváka k hľadaniu nevypovedaného a zapáčili sa mi i dialógy hlavne otca so synmi. (29.10.2017)

Strašlivě a nesympaticky nadabovaná Stehnová Janžurkou. Symbolika: 40:33 – one eye symbolism; 1:07:53 – duchovní, merkel sign. Hláška / vesmírná propaganda: „Kosmonaut z teba už ťažko bude.“  Přesvícený obraz jako ohraná umělecká vychytávka. (17.03.2024)

Podobne ako Hanákove 322 i Jakubiskove Kristove roky považujem za autorsky naj film a samozrejme tiež patrí do Zlatého fondu slovenskej kinematografie. Určite odporúčam začínajúcim cinefilom, ktorý nepoznajú alebo nemali ešte to šťastie spoznať najlepšie slovenské filmy:-) 100% Do tej istej kategórie patria obe filmy Ela Havettu Slávnosť v botanickej záhrade a Ľalie poľné. http://www.csfd.cz/reziser/12919-havetta-elo/ Filmy len pre náročného diváka zameraného na artové kvality!!! (13.02.2010)

Bohato členena vypoved o nastojčivej potrebe konečneho rozhodnutia človeka na životnej križovatke.Režijny debut J.Jakubiska inšpirovany talianskou kinematografiou 60.rokov patry medzi režiserove lepšie filmy ,ked ešte nemyslel tak na väčšinove publikum ako tomu bolo v jeho neskoršej tvorbe. (03.09.2017)

Jakubiskův celovečerní debut je po všech stránkách výborný, ať už jde o Lutherovu kameru s asistencí dalšího mága Doda Šimončiče, o Bukového svěží hudbu nebo o autentické herecké výkony. Jestliže na pozdější Jakubiskově tvorbě mi nesedí určitý patetický manýrismus, zde vyzařuje lehkost a ironie. (01.10.2019)

Ještě, že svůj debut natočil Jakubisko v dvaceti osmi letech. Alespoň jsem si při promítání nepřipadala ve svých čerstvých devatenácti tak nepatřičně. Bylo mi totiž avizováno, že se jedná o film pojednávající o krizi z dospělosti. Ale té opravdové dospělosti, které jsem ve svém krátkém životě zatím dosáhla někam za půlku. Kristovy roky jsou příběh akademického malíře, který se nechává živit svou milenkou, dokud nepotká vichřici v podobě rozpustilé malířky. I přes postupně vážnější nádech filmu, kdy situace spěje k volbě mezi jistotou a dosavadním způsobem života, jsem v bohatých dávkách dostávala přesně to, čeho mám plný svůj naivní pomaturitní diář: nespoutanost, svobodu, dobrodružství. Hlavní hrdina Juraj je ten typ nedostupného bohéma, se kterým bych chtěla jezdit na kole po schodech, s Janou bychom spolu lámaly mužská srdce a smály se tomu po večerech, fígle proti škytání od Marty bych hojně zneužívala a třeba bych se zamilovala do Andreje, kdo ví. Všichni čtyři protagonisté mi byli něčím blízcí a s chutí jsem sledovala, jak se jejich tváře rozpouštějí v oslepující záři. Právě výtvarná stránka je to, co zanechá nejsilnější dojem. Film připomíná díky přeexponované bílé omamný sen plný pečlivě naaranžovaných obrazů. Odcizení milenci na schodišti pod tratí, vyznání mezi košatými stromy, nahé tělo ozdobené gramofonovými deskami. Jakýkoliv záběr z těchto scén bych si nechala zarámovat domů nad postel. I na herce samotné byl příjemný pohled – Jiří Sýkora má charisma i pro současnou generaci a s žárlivostí musím uznat, že je Jana Stehnová jednoduše nádherná. Kristovy roky jsou plné roztomilých hrátek a dialogů, jimž jako inspirace posloužily zážitky samotného režiséra. Musel mít nádherné mládí. Jako celek však film není příliš snadno uchopitelný. Když jsem se po projekci bavila s vrstevníky, většina odcházela spokojená. Shodli se však na tom, že film nepochopili. Možná je tedy přece jen povinnou výbavou diváka jistá životní zkušenost či zvýšená míra soustředění. Ale i pro ty línější a nezkušenější mám dobrou zprávu: poetiku filmu si užijete tak či tak. (11.08.2008)

Nejenže se jedná o povedené dílko, ale uvědomil jsem si, že existovala herečka Jana Stehnová a ve spojení s tímto filmem se mi vždy vybaví její okouzlující pohled. (09.06.2010)

och, ďuri ďuri, čím si si ty musel prejsť, než si sa konečne dostal k veľkorozpočtovým sračkám a filmovým eposom, ktorými si ukájaš zdureného eguša. artovkami -- čiže cecky, pičky, existenciálne tápanie, žiadna perspektíva, drviaca päsť života za neúprosného režimu, neukotvenosť, ďalšie cecky. sorry ďurino, vidno, že si sa tešil, že konečne môžeš točiť, čo sa ti zachce, ale rýchlo si veru nabehol na ešte novšiu vlnu normalizovania. high five. (02.09.2017)

"Na rozdiel od teba som psychopat a verím snom..." Podľa mňa dosť ťažký oriešok. Aj keď má film len okolo 90 minút, pripadal mi ako večnosť. Miestami mi to prišlo ako totálna hlúposť, miestami ma to i bavilo. Pri hodnotení Jakubiskovej prvotiny mám veľmi zmiešané pocity. 50% (16.01.2023)

Poetický film s prvkami slovenskej novej vlny podobne ako Vtáčkovia siroty a blázni. Hlavný hrdina Juraj sa potĺka bezcieľne životom a nenadväzuje vážne vzťahy. Všetko je ľahko nahodené a voľne rozprestreté ako koláž scén vytvárajúcich atmosféru života umelca. Snaží sa vytvoriť pocit nutnosti životného zvratu, ale ten sa podobne ako celý film neukáže v plnej sile, ale len ako náznak. 70% (18.10.2023)

Tento druh umění mě nezasáhl, prostě mě vůbec nezaujal. Navíc černobílé podání je doslova černo-bílé a skoro nic mezi tím, je to tak kontrastní, že se na to až nedá dívat. Dialogy jsou často nesrozumitelné, jediný plus dávám za pár pěkných "dokumentárních" záběrů. 45%, 11.6.2016. (11.06.2016)

"Máme to v rodine. Celá rodina je mešuge. Čakám kedy to príde na mňa." (03.12.2021)

Existenciální problémy umělců v jakékoli době jsou vděčným filmovým námětem. Když je umělec úspěšný, většinou to skončí tragédií, když úspěšný není (což je i případ Juraje), je film většinou depresivní, a záleží na režisérově naturelu, zda bude konec pozitivní nebo otevřený. Jakubiskův film má výhodu v tom, že díky socialistickému režimu nemá absence malířových starostí o živobytí vliv na věrohodnosti popisu prostředí (pokud nešlo o odpůrce režimu, tak bezdětní umělci většinou hmotnou nouzí netrpěli). Takže se může soustředit na hledání smyslu života a vlastně vůbec jakéhokoliv pevného bodu. Pozoruhodné je schéma Slováka v českém prostředí, který dokonce mluví česky, což mu bratr vyčítá. Nevím, zda film má nějaké autobiografické prvky, tah slovenských umělců západním směrem je setrvalý fenomén od 19. století až po dnešek, tedy nezávisle na míře národovectví slovenského lidu i jeho politických elit.. Že většina těchto emigrantů nedojde dál než do Prahy, je někdy ku prospěchu všech (umělce, Prahy a nakonec i Slovenska), a někdy nikoho - podle mě hlavně slovenští režiséři poslední generace (21. století) by se mělii napřed etablovat doma než přijdou royvířit pražské divadelní prostředí. Zaujala mne představitelka mladé umělkyně Jana Stehnová, svou postavu vykreslila tak dokonale, že se zdráhám uvěřit, že by nehrála sama sebe. (03.12.2016)