Princezna Fantaghiro: Jeskyně Zlaté růže

Často jsou filmy spojeny jen s nějakou životní etapou a je pravda, že kdysi jsem tuhle pohádku zbožňovala. Odvážná princezna, která se touží naučit bojovat a dosáhnout slavného vítězství, možná vyznává vznešené ideály, ale je příliš pyšná, drzá, tvrdohlavá. Dnes to vypadá, že už se mě pohádka nedotýká a tak na ní můžu vidět nedostatky a estetické chyby, a nechat ji minulosti, kdy podněcovala moji bojovnost a dávala mi víru. Nyní cítím úlevu, protože jsem přišla na to, že je mnohem lepší žít život, který je krásnější než nejlepší film :) (22.12.2019)

Fantaghiró může mít a možná má plno chyb a vad na kráse, ale také zvláštní, nedefinovatelné kouzlo, které se mi líbí...možná se tomu kouzlu říká = dětské vzpomínky. Alessandra Martines sice občas vypadá jako zženštělý kluk, no možná to jí přidává na zajímavosti. Čarokrásná hudba z pera Amedea Minghiho vystřeluje tuhle sérii vždy o stupínek výš nad "objektivně" subjektivní hodnocení. Zbožňoval jsem moudrou bílou čarodějku s propadlými tvářemi a zvláštními načechranými hadry. Když připočtu hrad PERNŠTEJN, není co řešit. Jo a ještě musím vypíchnout Zedníčkovu miniroli vína věčně lačnícího vojína, jehož chuť na jiskřivý mok přebije chuť jiná, pro jakkoli velkého chlapského alkoholika silnější :-) Princezna Fantaghiro je velepříjemná fantasy pohádka, která se může honosit třemi "P": Překrásnou hudbou, Překrásnou princeznou (Alessandra Martines) a Příběhem populární italské pohádky. (19.04.2006)

Celá ta série je takový trochu katechismus nebo desatero ve fantasy pohádkovém hávu. Taky je tam dost archetypální i kombinované psychologie, prostě je to takový breivář pro dospívající. V podstatě celý cyklus je učebnice ideálního lidství, cesta dítěte za dospělostí, zakončená vstupem do jiného, řekněme reálnějšího, dospělého života na konci posledního dílu. Když jsme s tímto světem mravních kontrastů konfrontováni, můžeme (pokud chceme) průběžně sledovat sami sebe, svůj život - jak moc nebo méně jsme se my sami od oněch nejčistších ideálů (nesených Fantaghiro) vzdálili, kde jsme blízko, kde se snažíme, kde tápeme a co nám uniklo úplně. A je nám to umožněno zábavnou a velice laskavou formou, žádné zdvižené ukazováčky nebo obočí, žádné sebemrskání, nic takového. Jako by se sám Kosmos díval na nás a naše životy očima princezny Fantaghiro, očima laskavýma, chápavýma, zářivýma a milujícíma nejčistší podobou lásky. Očima Dobra. To je asi to hlavní, v čem se podle mě liší Fantaghiro od jiných podobných počinů a v čem je přínosem daleko větším, než že by pouze bavil nápady a brilantností. Proto si tohoto cyklu hodně cením i když mě samozřejmě taky hodně bavil, líbili se mi herci, extriéry, interiéry, dětinské triky a některé wtf momenty, které spíš pobavily, než aby člověka otrávily:) Jo a kromě toho všeho mě tento seriál na dlouhou dobu poznamenal beznadějnou láskou k Tarabasovi, u kterého jsem hned, jak se objevil, odhadla, že dlouho zlý nebude:))) Zato absolutně k sežrání:) (21.05.2020)

Princezna Fantaghiro je moje nejoblíbenější pohádka dětství, na kterou jsem se těšila každé Vánoce. Jde sice o tisíckrát ohraný příběh o odvážné hrdince, která se "nesmíří se svým údělem a vezme osud do vlastních rukou", ale pro mne má úžasnou atmosféru. Je to nádherná fantasy pohádka, kde vítězí dobro nad zlem na celé čáře a vůbec mi to nevadí. Hudba celou atmosféru dokonale dotváří. Alessandra Martines a Kim Rossi Stuart tvoří snad ten nejhezčí pohádkový pár, co znám. Tuhle pohádku prostě miluju :) (21.10.2010)

Ukáž sa, daj mi znamenie, len nemlč!! Zmáram sa, búcham do hlavy, olizujem kostolné múry. Zjav sa anjel, zjazvi mi predlaktia posvätnými symbolmi, aby som ju mohol privolať. Zmyslov zbavený vytráca sa moja duša z minulosti, čisto nezmyselne, pre fikciu zakázanej lásky. Prečo nič nehovoríš? Ó nebesá a podsvetia, vyvrhnite armády zlosynov a vyvolených, nech zvedú urputný boj medzi realitou dneskajška a utrpením zajtrajška. Nespočíva moje telo a myseľ v pokoji a bázni. Predstavy, chmúrne smiešne, ničotné, hovoriace veci, zvieratá, bytosti. Všade navôkol. Rozdávam hnev, vŕšim zlosť, plačem nad samotou, preklínam šťastie. Mal som ju vtedy zabiť, keď bola dieťa. Prečo sa mi zjavil Boh v ohnivom kríku a zvolal mocným hlasom: Nevzťahuj meč na dieťa...! Sledujem z diaľky, nenápadne, vždy blízko a predsa tak ďaleko. Zažeň vojny, zažeň žiaľ a oheň lásky v nej postupne rozpáľ. Ukladám sa...Nadčasová rozprávka! (27.12.2012)