Mrtvý muž

Bilance mých setkání s tvorbou Jima Jarmusche není v poslední dekádě právě povzbudivá. Za tři snímky obdržel dohromady pět hvězdiček a jeho nejnovějšímu kousku jsem se raději rovnou vyhnul. Kdysi tomu bývalo jinak a návrat k Mrtvému muži, který mě v 90. letech fascinoval, měl přinést vysvětlení, jestli se změnil on, nebo já. Není to nostalgií, ale znovu jsem Dead Manovi propadl. Pozdní Jimovy tituly mě nudí, ale Mrtvý muž je plný napětí, má neuvěřitelnou atmosféru a přitom není prostý typické Jarmuschovy minimalistické poetiky a existenciálního rozměru Blakeovy cesty do nebytí. Hrdinou antiwesternu není zocelený dobrodruh, ale nesmělý mladík bez znalosti prostředí, který nehledá práci kovboje, nýbrž účetního, a do okolního světa zoufale nezapadá. Jeho útěk před hněvem bohatého průmyslníka ho zavede k indiánovi jménem Nikdo, který díky únosu v dětství a výchově v prostředí bílé civilizace cítí stejné vykořenění a osamělost jako hlavní hrdina. Společně míří k oceánu, čelí najatým vrahům a připravují se přijmout svůj úděl. Jarmuschova režie dává krajině mystický ráz, kamera má místy hypnotický účinek a výsledný dojem umocňuje jednoduchá, ale působivá hudba Neila Younga. Johny Depp je ideálním představitelem hlavní role. Jeho odevzdaný, lehce nepřítomný výraz dokonale zapadá do jarmuschovského světa. Celkový dojem: 90 %. (19.11.2019)

Jim Jarmusch coby filmový průkopník objevil nový žánr. Psychologický western. Zároveň v tomto žánru nastavil tímhle svým filmem laťku tak vysoko, aby se přes ni případným dalším pokusem dostal jen skutečný mistr, nebo podobný nezávislý pošuk, jako je on sám. Zatím se to nikomu nepodařilo, ale do konce soutěže je ještě daleko. Tak se snažte amatéři. (30.07.2002)

Černobílá esej o muži, který byl zrozen k věčné noci. Dvě hodiny vizuálně strhujících sekvencí, které lze zastavit a nahlížet jako stylizované filmové obrazy. Mystický podtext příběhu je umocněn hádankovými promluvami indiána, který mluví a přitom neříká nic. Johnny Depp předvádí esenci úsporného herectví, které obstará povětšinou pouze výrazem tváře (inu, když na to má někdo kukuč). Jarmusch uvedl v život podivnou snovou fresku o cestě za smrtí, ke které je hrdina předurčen svým jménem. Zároveň oživil panoptimum podivných tváří a osob, které se zcela příčí zažitému "divokozápadnímu" stereotypu. Tenhle film nelze pasivně sledovat, nutno ho vychutnávat jako dobrý tabák... Tabák, který William Blake nemá. Proč vlastně? P.S. Zpětně musím konstatovat, že Jarmusch hodně čerpá z novátorského přístupu Cormaca McCarthyho, jehož drsnou poezii cesty k barbarství lze ve filmu zaslechnout věru silně. Pro mě osobně další důvod, proč tenhle film milovat. (30.01.2004)

Nikdo .. se mne neptejte, čím mne tenhle film uhranul. Outsiderem Williamem Blakem? Jeho dost potrhlým anti-indiánským společníkem Nobodym? Dost pošahaným lovcem odměn v podání Lance Henriksena? Spoustou růží z papíru, které to možná i zapříčinily? Vším! Přece jen neotřelý nápad Jima Jarmusche vyprávět western trochu jinak společně s výbornými kytarovými rify Neila Younga se neomrzí a já mohu být rád, že doba VHS je už pryč, protože kazetu s tímhle filmem jsem častým sledováním úplně ošoupal. Zlatá éra DVD, kdy si můžu opětovně vychutnat nášup fazolí od dosti zženštilého Iggyho Popa :) (13.07.2008)

Bojím se, že čímkoli, co řeknu, mohu této křehké černobílé nádheře s nejoduševnělejším "vrahounkem", s nejcharismatičtější "bad" bandou (Henriksen-Wincott-Hurt-Byrne), s krásně nervní kytarou i poetickou kamerou, nějak uškodit, protože to, co plyne před očima, je nesdělitelné. A tak jen: Jarmusch je návykový a já jsem naměkko. (05.11.2005)