When a Stranger Calls

Ouvej ouvej, to jsme zase jednou naletěli čsfďáckýmu hodnocení... Dám vám radu a že jsu to já, tak for free- pusťte si prvních a posledních deset minut, ušetříte si tak hodinu života, kterou můžete věnovat něčemu smysluplnějšímu, než koukat na tenhle... horor. Kapitola sama pro sebe je pak herecké obsazení, kde je to jedno větší pako než druhé (vede ten komisař, či co to bylo, který mi, ani nevím proč, vždycky, když tam naběhl, připomněl účetního Fantozziho... :-). (05.09.2014)

Čekal jsem nějakou průměrnou kriminálku, ale to jsem se zase jednou šeredně mýlil. Jak píše můj oblíbený uživatel zelenáč, When a Stranger Calls, je dílem svébytným, pro mě však skoro dokonalým. Až na mě dýchla jakási nostalgie, kterou, aby jeden dnes v podobých filmech hledal, jako jehlu v kupce sena. Když k tomu připočtu hlavní, hereckou trojici, je vymalováno. Na první pohled, nesourodí, ne nějak extra pohlední lidé, ale spolu s jednoduchým příběhem a hlavně strhujícím koncem, je to přesně ten zobáček, na mém dnešním hodnocení. Zlatý sedmdesátky, to já říkám furt. (20.11.2015)

No páni. I když asi ne jeden z těch úplně nejlepších, tak určitě jeden z nejpozoruhodnějších krimithrillerů, který jsem kdy viděl. Originální a osobitá režie, pomalé tempo, alternativní stavba příběhu, psychologicky zajímavý pohled na pachatele, nadprůměrná porce napětí, tedy z mého pohledu samá pozitiva. Nečekaně příjemné překvapení a důkaz toho, že v sedmdesátkách se netočily dobré a hodnotné filmy jen v matičce Evropě. A mimochodem - nejděsivější ve filmu nebyl vrah, ale ta postarší barová bludička, krásná i hrůzná zároveň. Dlouho jsem si u ní nebyl jistý, nejedná-li se o chlapa. Když při křečovitém a nevěrohodném smíchu otevřela svou velkou pusu s obrovskými čelistmi a vycenila svoje dlouhé zuby, běhal mi slastně mráz po zádech, neboť jak známo "krása a hrůza jsou sestry..." (Ladislav Klíma). (11.06.2016)

Hrozně přeceňovaný film založený na populární americké městské legendě o hlídačce dětí a vrahovi v domě. Čekal jsem něco na způsob ČEKEJ DO TMY, tj. napínavou minimalistickou hru kočky s myší na jednom místě jen pro dva herce, respektive jednoho herce a jeden hlas (jako v remaku), ale to jsem si naběhl. V tomto duchu se odehrává pouze příjemně atmosférická úvodní dvacetiminutovka s hlídáním dětí a sípáním do telefonu, jenže po ní přichází skok o několik let dopředu, kdy chycený vrah z úvodní scény vezme dráhu z blázince, zdlouhavě obtěžuje jakousi starou rašpli (nikoli po telefonu) a v patách má bývalého poldu, co ho tenkrát zavřel a který si ho nechává opakovaně proklouznout mezi prsty. Tahle debilní část, v níž se vrahova neodbytnost brzy stává nechtěně komickou, bohužel zabírá víc než půlku filmu a dobrá tečka na závěr (telefonát do restaurace), kdy se film zase vrátí do módu úvodní scény, to už nevytrhne. Ve srovnání se starším BLACK CHRISTMAS to nemá šanci. Televizní sequel z roku 1993 jede podle stejné šablony a je drobet lepší, i když vrah v něm paradoxně vůbec netelefonuje a remake z roku 2006 konečně natahuje hlídání na celou stopáž, ale bohužel ji naplňuje nudou. (30.11.2009)

Nemyslím si, že by byl tenhle thriller přeceňovaný. Jde o solidní napínák, který má tři části. První by jistě obstála jako součást povídkového filmu. Ve druhé části sledujeme osud vraha, který se po útěku z blázince potlouká městem a sám pořádně neví, co vlastně hledá a chce. Třetí část se vrací k osudu bývalé studentky, co si mezitím pořídila vlastní rodinu. Kamera až dokumentárně zachycuje putování postav nočním městem (v té době se ještě nikam nespěchalo) a napětí vyvolává především strašidelná hudba, jejímž autorem je Dana Kaproff (skutečně jde o mužské jméno). Byť gore efekty se nabízely, zůstalo jen u krvavých rukou a atmosféry. Ani mi to moc nevadilo. Dnešní film by si ty děti vizuálně jistě vychutnal... (20.10.2013)