• NinadeL
    *****

    Lev s bílou hřívou je životopisem Leoše Janáčka sestavený z velkých pláten protkaných jeho stěžejními pracemi na Její pastorkyni a Kátě Kabanové. Celek nepřekvapivě reprezentuje to nejlepší svých tvůrců i herců. V rámci Jirešova neomylného vedení se zaskvěli Munzar a Hlaváčková a velice dobře jim sekundovala trojice Žilková-Vašáryová-Adamovská. Několik myšlenek, které se tu objevily, a potažmo celé dialogy, to je nadčasový korpus, pravdivější než sama pravda. Jediné, co bych v rámci tohoto pohlcujícího okamžiku vytkla, je nelineárnost časová. Více načrtnutých kapitol z Janáčkova života by poskytlo vstřícnější cestu k celé přehlídce několika grandiózních finále. Ale konečně už vím, co českému filmu posledních let chybí nejvíce - jsou to životopisy. Nyní už nemáme o kom vyprávět?(12.5.2011)

  • HonzaBez
    *****

    "Když žena rodí, tak ji nikdo nesmí rušit. Když skládám, tak rodím," říká Janáček (v podání skvělého Luďka Munzara). Toto vyjádření (pokud je vůbec autentické) však u Janáčka možná platilo pro období do osudného setkání v Luhačovicích 1917 s Kamilou Stösslovou, jeho pozdní platonickou láskou (která Janáčkovi až do posledního okamžiku vyká a oslovuje "mistře"), s nímž je spojeno nejplodnější období skladatelova života. Vždyť v té době vznikly skoro všechny jeho nejznámější a nejkrásnější díla (včetně jeho nejlyričtější opery Kaťa Kabanová). Ve snímku Jaromíra Jireše je tomuto období věnována necelá druhá polovička filmu, ale jde rozhodně o tu nejkouzelnější část. Nadchly mě úžasně poeticky ztvárněné erotické představy Janáčka, které skladateli zjevně tolik pomáhaly při tvorbě jeho hudby. Zlata Adamovská je zde neskonale krásná a kouzelná kamera Jana Čuříka tuhle krásu ještě podtrhuje. Zaujala mě ale i první část filmu, v níž můžeme s Janáčkem a jeho ženou prožívat smutek spojený s úmrtím jeho dcery Olgy. V jeho představách se Olga převtěluje do postavy Jenufy z jeho opery Její pastorkyňa, kterou se Janáčkovi tak dlouho nedařilo dostat na prkna Národního divadla. Když se to nakonec podaří a opera sklidí velký úspěch, prožívá Janáček tak dlouho očekávanou satisfakci. A připomíná si slova, které mu kdysi řekl Antonín Dvořák "Dokud nevydáte ze sebe poslední tón, smrt nepřijde". A smrt byla v tomto směru k Janáčkovi neskonale milosrdná. Jen díky tomu (a možná právě díky Kamile Stösslové) je Janáčková tvorba tam bohatá.. Jen škoda, že Janáčka i dnes chápe a uznává víc svět než my sami.(7.6.2017)

  • WANDRWALL
    **

    Jaromír Jireš zde poněkud napodobuje Vláčila, ale dejme tomu. Dobová kritika psala - na film emigranta - Amadeus - chodí davy, na "Lva s bílou hřívou "- prázdná kina. V obou případech je společný jmenovatel. Celým filmem se táhne hudba obou skladatelů. Mozartova hudba je líbivější, než Janáčkova. Film jsem více ocenil později, i nedávno, neb si ho mohu pustit kdy chci. Janáček byl úžasný skladatel, živel, zde nepochopen, vce uznání se mu dostalo v cizině, hlavně v Anglii. Vážná hudba je ale v každé zemi doménou jen malé skupiny osob. Co je nejsporně kladem filmu, tak jsou postoje postav k Janáčkovi a jeho hudbě. Ukazují na charaktery osob, které byli blízko Janáčka. Chodil jsem na obecnou školu, kde učil žák Janáčka. Jeho zápisky jsou ozdobou školní kroniky.(24.9.2010)

  • D.Moore
    *****

    Na podrobné seznámení s životem Leoše Janáčka se teprve chystám, a tak nemůžu říct, jestli je v tomto filmu něco jinak, něco významného chybí či něco vybájeného přebývá. Říct ovšem můžu, a to bez jakýchkoliv obav, že Lev s bílou hřívou je špičkový snímek s přímo hmatatelnou atmosférou. Vděčí za to stejným dílem Janáčkově hudbě stejně jako poetickým obrazům Jaromila Jireše a bezchybnému výkonu Luďka Munzara. Film není o tom, co a kdy Janáček skládal. Je o tom, jak se při skládání cítil, o velké touze, o (ne)naplněné lásce, o chuti do života a o síle. A toho všeho si užijeme vrchovatě a navíc to působí tak autenticky. Výborné. Z životopisných filmů o českých skladatelích zatím ten nejlepší (Vláčilův Koncert na konci léta a Krškův Z mého života jsou také dobré, ale výhrady jsem měl).(16.3.2014)

  • honz
    *****

    Od Vláčilova Koncertu na konci léta je Jirešův Lev s bílou hřívou po letech opravdu vynikajícím životopisným dílem. Brilantní Luděk Munzar v roli Leoše Janáčka, jemuž stejně vynikajícím způsobem sekunduje Jana Hlaváčová v roli manželky. A jako vždy skvělá Magda Vašáryová. Kupodivu (pro mě) byla na tu dobu výborná i Veronika Žilková, a také Zlata Adamovská. Působivou poetiku filmu umocňuje střídání lyrických a dramatických scén virtuozně podmalovaných hudbou, která takto neoddělitelně splývá s dějem. Opravdu úžasný a neprávem zapomínaný film.(11.3.2012)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace