Mise

Někdy je královnám souzen úděl Popelek a největším skvostům přiděleno místo na nejzapadlejší a nejzaprášenější polici, kde je potenciální pátrač objeví pouhou náhodou, pokud vůbec. Náhoda mi během brouzdání po obchodě postavila do cesty regál, kde se za spoustou jiných věcí krčil stříbrný disk v nenápadném obalu s nápadnými jmény. Udiveně jsem se ho chopila a ještě udiveněji si ho prohlížela, protože přes všechna jména zvučící slávou a ocenění zvučící drahými kovy mi titul nic neříkal. Nedoneslo se k mému sluchu, že Robert De Niro, kterého bych si nikdy předtím nedokázala představit v historickém kostýmu a s kordem v ruce, si kdysi střihl roli koloniálního Kaina, který se vydal cestou pokání dávno před Briony Tallisovou. Nebylo mi známo, že Jeremy Irons svého času ztvárnil nejlidštějšího následovníka Ignáce z Loyoly, jakého jsem kdy poznala. Nebyla jsem obeznámena s tím, že Liam Neeson v intermezzu mezi Bounty a Schindlerovým seznamem hrál chlápka s kněžským kolárkem na krku a s kuráží v srdci. Neměla jsem ponětí, že Cherie Lunghi si po Guineveře v Excaliburu ještě jednou zopakovala roli ženy, pro kterou osudově ztratí hlavu hned dva chlapi. Nevěděla jsem, že v onom roce, kdy z nebe padaly trosky Challengeru a černobylský spad, nechal Roland Joffé spadnout tělo ukřižovaného misionáře z vodopádů Iguaců a postaral se tak o jeden z nejpůsobivějších filmových začátků, jaké jsem zatím viděla. Netušila jsem, že jeden z mnoha majstrštyků Ennia Morriconeho zní při scénách z nezkrocené rajské zahrady, zvané brazilská příroda. Nepředvídala jsem, že ve mně bezkonkurenční kamera zanechá pocit, že je to moje tvář, kterou třísní bahno jihoamerické džungle, chladí tříšť z divoké řeky a spalují plameny zapálené misie, že budu držet palce až k frakturám dvěma zcela odlišně a zcela pochopitelně jednajícím chlapům, z nichž jeden proti těm, kteří mají "in God we trust" napsáno leda na bankovkách, bojuje mečem a mušketou, a druhý vírou, láskou a nadějí, že mi životní postoje a osudy Rodriga a Gabriela potvrdí mnou vyznávanou zásadu, že když padneš na hubu, znamená to, že jdeš kupředu, a že se místo dalšího z mnoha snímků na téma "ušlechtilý divoch versus zkažená civilizace" dočkám filmu s mamutí silou a olověnou tíží, při jehož závěrečných minutách se mi potečou největší slzy za dlouhou dobu. Teď už to vím a vzdávám díky náhodě či osudu, kteří přivedli klikatými cestičkami Misi až do mého přehrávače a umožnili mi sledovat, jak nešťastní Indiáni kmene Guaraní "poznali nekonečnou milost Boží a krátkodobou milost lidskou." (29.04.2008)

Jen tak podotknu, že tady vidíte, jak vypadá svět v podání lidí, kteří se nedrží evangelia ("Takový svět jsme stvořili my. Ne, takovým jsem ho udělal já."). Že jezuité vytvořili v jižní Americe jezuitské redukce, které se podobaly ráji na zemi, to nikdo neví. Ale každý už ví, že tu byli jezuité, co pálili knihy a ničili, co se dalo. Tenhle blábol tady rozšířil maestro Jirásek a komunisti. Tenhle úžasný film ukazuje jednu nádhernou pravdu - Bůh je láska. A s láskou jde vše. Jen my tupí lidi to pořád nechápeme :-) /// Morriconeho hudba je opravdu pěkná, kamerové záběry překrásné, ale nejvíce vypíchnu scénář a herecké výkony, především Ironsův kněz s velmi lidskou povahou byl velmi inspirativní. De Nirův napravený cholerik byl také zajímavý, nicméně k závěru se jeho místo v příběhu poněkud vytrácelo. Přínos jezuitů pro jižní Ameriku je nepopiratelný a sám vkládám do papeže Františka mnohé naděje... (03.08.2013)

Kvalitní, pěkný, své téma zdařile a silně zprostředkovávající film, budovaný žel na osvědčených mainstreamových klišé. Obzvlášť zabolelo biskupovo závěrečné moudro a taky když hispánský jezuitský misionář v polovině 18. stol. ke svému soudruhu vtipně prohodí něco jako "neprovozujeme demokracii, jsme řád". Na druhou stranu jsou zde i momenty značné ceny. (20.07.2019)

Představme si tento film jako úplně obyčejné puzzle. Jeden dílek představuje úžasné herce, další zase jímavou hudbu od Ennia Morriconeho, jiný prozměnu velkolepou výpravu nebo čarokrásné prostředí Jižní Ameriky, ve kterém se příběh odehrává. Je radost na ně pohledět, ale není vůbec jednoduché je poskládat dohromady. Roland Joffé si ovšem dal hodně záležet a jeho Mise představuje do detailu promyšlený a obrovsky působivý celek, který zvolna dotírá na divákovu mysl a v konečném součtu se mu zaryje tak hluboko pod kůži, jak si jen zde znázorněná lidská špatnost zaslouží. Pro někoho možná příliš utahané a samoúčelné, ale ve skutečnosti má všechno v tomto filmu hlavu a patu a svou snahou donutit diváka k zamyšlení a poučení má Mise můj neskonalý obdiv, byť třeba nikdy nebude patřit mezi mé top filmy. (08.06.2012)

Nikdy jsem neměla křesťanství zrovna v lásce, po shlédnutí Mise ale musím své tvrzení trochu poopravit; proti křesťanství jako takovému nic nemám, nedokážu ale vystát církev a její zásahy do světové politiky. Cožpak by někdo Ironsovi a jeho postavě dokázal vyčítat ušlechtilé pohnutky? Cožpak by někdo De Nirovi mohl v závěru spílat za to, že se ve jménu víry vrhl do boje, ačkoliv minuty před tím přísahal, že už krev neprolije? Za hudby Ennia Morriconeho (právě sháním soundtrack) se vám ale do hlavy dostane hlavně jedna myšlenka, totiž "Nebylo by jim lépe, kdyby nás nikdy nepotkali?". Mise nutí člověka přemýšlet, někdy je pro ateistu, jakým jsem já, až trošku moc překřesťanzována, mohlo by se zdát. Ale už jenom za ten moment, kdy seňor De Niro zabíjí strážce a uvědomuje si, že se ve jménu něčeho vyššího stal znovu tím člověkem, jehož stopy se ve své mysli snažil potlačit, za ten pohled do očí, odevzanost a odhodlanost v jednom, Misi jakoukoliv náboženskou agitku ráda odpustím. (04.05.2008)