Ať žije republika

Na tomto Kachyňově snímku mě nejvíce zaujalo, jak silný klaustrofobní dojem vyvolává originální skladba vybavovaných vzpomínek a přítomných událostí dodatečně šněrovaná záznamy snů a líčením denního snění. Divák sestupující do života neznámého dítěte se nemůže v uzavírajícím se odkouzlovaném světě pomalu ani nadechnout. Stále se projasňující paměť přitom ozařuje netušené byvší cesty a lze se jen domnívat, že právě po nich dorazila válka, která nakonec zastře paměť a nechá tázání bez odpovědi. Válka však odnikud nepřišla, probudila se – jak víme přinejmenším ze Sartra – z příměří vydávajícího se za mír. A i to tento film vyjadřuje. Aby zesílil své sdělení až po krajní dusivost, bere si však na pomoc ten nejhloupější výrazový prostředek – vraždění a trápení zvířat, které v přeceňované české nové vlně, i jinak chorobně posedlé „opisováním od sousedů“, naneštěstí zdomácnělo stejně jako zakopávání a pády ze židlí, jimž se dostatečně vysmál již Andrej Stankovič ve svých jasnozřivých kritikách. Režisérská neschopnost vyslovit se náznakem sice i v tomto snímku jako ctnost z nouze znásobila expresivitu a působivost celuloidového šílení, ale současně umlčela jakékoliv mírové poselství. Kýč. (22.12.2017)

Konec války očima malého kluka, který má plno dětských představ, někdy úsměvných. Realita je mnohem tvrdší. Nejenže se republika sotva dostala z nejhorší války v dějinách, ale navíc jsou na sebe lidi zlí, otec bezdůvodně bije syna. I když je film zpestřen několika trochu komickými momenty, jako třeba hrou s umělou bublinou u nosu, nese se celý ve velmi smutném tónu, ovšem příjemně poetickém. Obdiv si zaslouží výkon Zdeňka Lstibůrka v roli malého Olina. Vedle něj vynikají herecké hvězdy jako Vlado Müller. (09.12.2005)

Famózní film, který je naprosto nepochopitelně v dnešní době celkem zapomenut a rozhodně na něj nenarazíte v základním výčtu nejlepších děl Nové vlny. Proč? To nevím. Naprosto neuvěřitelná kamera (tady opravdu oceníte HD), která v sobě často skrývá tak nářezové kompozice, ze kterých se vám chce až brečet, když si říkáte, jak někdo tohle mohl natočit a dnes to najednou nikdo neumí. Výborně poskládané snové a flashbackové scény, které skvěle navazují na probíhající děj pomocí různých asociací (což tedy může dát divákovi trochu zabrat, ale někde do poloviny filmu se určitě zorientuje). Republika je bezpochyby silné a krásné dílo Nové vlny, pro mě dokonce jedno z nejlepších. 9/10 (27.08.2014)

,,Já bych se do sklepa nenechal zavřít ani za nic! Kdy zase uvidím válku, prosímtě?!" Před konečným zhlédnutím filmu mne dlouho odrazoval budovatelsky laděný název – dle mého názoru dost podivně zvolený, jelikož z celého dlouhého filmu má souvislost jen s jednou kratičkou davovou scénou s vítáním příchozích tanků. Poetika filmu jako celku ale tkví v něčem úplně jiném, to podtitul snímku Já a Julina a konec veliké války se mi zamlouvá mnohem víc. Rozhodně však film stojí za vidění, i když sedne jen vybrané skupině diváků, kteří s velkou chutí ocení poetické filmy. Stejně jako o rok později v Kočáru do Vídně zasazuje Kachyňa příběh do ponurého lesa s vyschlýmy stromy a nekonečnou cestou, snové dětské představy zase připomenou Už zase skáču přes kaluže. Nicméně popři tom se Kachyňa se scénaristou Procházkou dotkl i dost silného tématu udavačství za války s tragickým koncem.                                                                                                                                                          Vše působivě zachytává z pohledu dítěte, víc než na souvislé vyprávění příběhu se zaměřuje na atmosféru... nechává osobitým způsobem realitu prolínat s představami i vzpomínkami z minulosti (např. scénu, kdy chlapce po dlouhém útěku chytí ruští vojáci, "doprovází" záběry s podobnými útěky ze školy, z kostela, ale i trpkou představou válečné popravy), kombinuje nejrůznější asociace (např. střílení vojáků z tanků kombinované se záběry střílení myslivců na ptáky), pohrává si v rámci pohledu do dětské duše i s významem slova válka (skutečná 2. světová válka + "válka" doma s krutým otcem + dětské "války" mezi Olinem a jeho vrstevníky ať už na ulici nebo během docela akční honičky na dřevěných kočárech), nezapomíná ani na humor a neomezenou dětskou fantasii (i když třeba scéna svatého pochod uprostřed s klukem na motocyklu mi přišla už trochu na hraně úletu). Drobná výhrada by byla v závěru i k hodně rozsáhlé stopáži, ale každopádně jde po všech stránkách o velkolepý počin z čs. kinematografie, na který po zhlédnutí dlouho nelze zapomenout. Nádherná kamera, vynikající režie a vedení dětských herců, pěkná scénická hudba Jana Nováka. Z hereckého obsazení zaujal především Gustav Valach v roli rozporuplného strýce Cyrila a Naděžda Gajerová, významná herečka Národního divadla v jedné ze svých mála filmových rolí. 95% (Filmová výzva 2018 - Karlas) (17.08.2018)

“Myslel jsem, že jsou mrtví, že se ve válce nespí...“ Když se před mýma očima odvíjel něžně trpký příběh malého Olina, okamžitě mi naskočila myšlenka z jednoho výborného a velmi populárního televizního filmu - “... víte, co miluju na dětech? Že vidí svět takový, jaký by měl být...“ Sny. Nádherné, sluncem zalité, představy. Nikdy toho malého hrdinu neopustily, ať byl svět kolem něj, jaký chtěl. Válka, prudký, nelítostný otec, posmívající se kluci z vesnice... Všechno je v jeho fantazii opředené něžným světlem dětské čistoty. Režiséru Kachyňovi se podařilo zachytit skrytá zákoutí dětské duše velmi citlivě, přechody mezi snem a skutečností téměř nevnímáme, a přece víme, kdy chlapec sní a kdy jej dohnala tvrdá realita. Obraz těžké doby a drsného prostředí podaný tak, až se nám obé jeví být téměř idylickým. (06.05.2015)