Tam na konečné

Krásný film, ale nechápu, proč jej TV ještě nikdy nezařadila do svého vysílání. Možná, že je špatná kopie, ale též dost možná, že se zodpovědné osobě za program, prostě nechce hledat v archivu. Ale film si určitě zaslouží vyjít na "světlo boží" z útrob České televize. I dnes by měl divákovi co říci. (14.01.2010)

Tvůrčí spojení režisérské dvojice s Aškenazyho základem přináší v roce Cabiriiných nocí skvostný kontapunkt k tehdejší evropské vrcholné tvorbě a k vystřízlivění z největšího dobového nadšení ve východním bloku. Kontrastní motiv (dnes obvykle nedešifrovaný) induvidualistické ztracenosti proti masovému nadšení je dalším pojítkem s poválečným existencialismem. To vše z prostředí, které bylo akčním radiem mého dětství v dobách sice o hodně pozdějších, ale stále v situaci, kdy se hranice periferie posunula jen o pár stovek metrů dál. Cestu tramvají z titulků bych klidně protáhnul na samostatný celovečerák. (25.10.2014)

"Nebojte, já mám dobrej kádrovej posudek. Jenom trochu chlastám." I takové satirické hlášky problesknou filmem 50. let, který je bezesporu sociální, není však už prvoplánově budovatelský. Leda silněji emancipační v některých tématech, která řeší. Více než metaforu o "konečné" jsem vnímal tenhle až divadelně vystavěný malý svět na pražské periferii v až podmanivých černobílých filmových kulisách. Svět stvořený z několika dílčích osudů v jejich nešťastných každodenních životech: ať už jde o úvodního bohabojného opilce, přílišným intelektem nikoli, ovšem dobrým srdcem oplývající Olinku, nebo pana lékárníka, od první vteřiny nesnesitelného psychopatického hejska hrajícího si na sofistikovaného a zásadového Alaina Delona, který si bez ptaní zapálí při první návštěvě, v posteli, u těhotné ženy i u spícího dítěte. Nemůžu si pomoct, ale pro mě je Vladimír Ráž více styl Tonda Zápotocký, nežli lamač dívčích srdcí. Tak či onak, moudří lidé z Cinepuru poukazují na to, že tento snímek může patřit k prvním vlaštovkám filmařského obratu, který se rozvinul a vyvrcholil o desetiletí později novou vlnou. Tento obrat k člověku tady a dnes, jeho emocím a "obyčejným strastem", je patrný. Velice silný je pak, zdá se mi, motiv a problematizace ne/existence dítěte ve vztahu a životě. (25.06.2023)

"bud aspon trosku lidskej, jses pes" .) "ja se nikdy nicemu nedivim a nic neodsuzuju" "clovek se nekdy potrebuje tak na sebe zadivat a premyslet a byt sam ne?" "pripada mi to vsecko prilis pripravene, nez abych tomu mohl duverovat" "poslyste, nechtela byste si poplakat?" "hlavne, aby to byl clovek... a aby nebyl lekarnik" (02.08.2015)

Uživatel Mylouch to vystihl přesně. Tam na konečné opravdu nejvíce zaujme tím, jak oproti jiným tehdejším filmům v něm působí všichni vykořeněně, osamoceně a zapomenutě, což v době kolektivizování a organizování téměř jakéhokoli aspektu života muselo působit dost nezvykle. Dialogy jsou sice opravdu šíleně papírové a na pankrácké westernové městečko s tramvajovou konečnou, hospodou a mlékárnou (které je nyní mimochodem transformováno v bezpečně nejodpornější část Prahy) bych se dokázal pást očima určitě častěji a déle, nicméně ten tehdy unikátně zpracovaný emancipační a individualistický rozměr filmu je na svou dobu opravdu unikátní. (03.04.2023)