Tam na konečné

Jeden z důkazů, že zlatá šedesátá v našem filmu nepřišla po období temna, ale měla na co navazovat. Lyrizující snímek ovlivněný italským neorealismem vypráví obyčejné příběhy lidí žijících v jednom domě na pražské periferii. Přitom sám dům je natolik pozoruhodný, že posloužil jako ideální filmová lokace. Ludvík Aškenazy dodal citlivě napsaný scénář, Ján Kadár dobře zvládal práci s herci, neherci i dětmi a u hraného filmu začínající Zdeněk Liška začal odkrývat svůj potenciál. Z období 50. let je to takový malý nenápadný klenot. (22.12.2019)

„Poslyšte, to je zvláštní, my se skoro vůbec neznáme.“ – „Nic si z toho nedělejte, to bude asi tím, že bydlíme vedle sebe.“ Tak tomu říkám hořké drama. Několik smutných osudů obyvatel jednoho baráku na Konečné, přičemž naděje na zlepšení je tak nějak v nedohlednu. Žádné velké příkrasy, naopak, téměř konstantní deprese, jen malými chvilkami střídaná něčím lehounce úsměvným. A krom jiného lze v díle cítit překvapivě silnou pánskou sebereflexi, protože snad každá mužská postava něčím trápí ženské hrdinky, ať už kvůli „nemorálnímu“ přístupu (Rážův lékárník, opravdu výborně zahraný Růžkův opilec), či nějakému drobnějšímu nedostatku (menší role Kemra a Haničince), na druhou stranu v každém z „hříšníků“ zbylo místo i pro trochu té lidskosti nebo zkrátka něčeho, díky čemu se do nich lze alespoň trochu vcítit (tedy, pokud vůbec chcete, že). Na konci si už ovšem tvůrci dovolili nalít divákovi do žil i trochu té optimističtější krve (i když nějakou tu hořkost přibalit nezapomněli) a samotný závěrečný záběr spolu s Liškovou hudbou je moc pěkný. Silné 4*, škoda toho až příliš čitelného příběhu a zbytečně moc šablonovitého Martince, jinak velká spokojenost. „Vy to máte dobrý, všichni, jako ve škatulce, tady je dobro, tady je zlo a uprostřed je čára, že? Ale já po tý čáře chodím! Rozumíš? Nerozumíš, viď? Vono to není v žádný příručce.“ (20.07.2015)

Nádherný film, který troufám si říct už řadu let nevysílali v žádné z našich televizí. Rok života obyvatel jednoho předměstského činžáku na konečné zastávce tramvajové linky tuším že na Pankráci (dnešní Budějovické náměstí). Bezdětní manželé se nezištně starají o dítě alkoholika. Neštastně zamilovaná studentka Olina (E.Očenášová) se rozhodne být svobodnou matkou. Dobré ztvárnění řekl bych takového českého neorealismu všedního dne. Výsledná podoba filmu byla silně ovlivněna právě tímto stylem (žánrem). Víc než jen dobrý psychologický film jehož znovu uvedení v ČT by rádo potěšilo nejen mě ale určitě i všechny přznivce takového toho československého klasického filmového neorealismu který byl spíš pro tu dobu typický v Itálii kde vlastně tento přízvučný pojem tak kolem roku 1943 vznikl. 4,5/5*. (11.07.2006)

Příjemně patetický povídkový film s nostalgií padesátých let v rouše Liškovy skvělé hudby. Nepříjemně samolibé hovado Vladimír Ráž a sladce něžná Eva Očenášová, vytváří zajímavý pár ve svém nešťastném příběhu, jehož osud je cítit již od prvních chvil. V této baladě na mužské sobectví nevidím hereckých slabin a všichni naši mistři odvádí vynikající práci. (08.10.2013)

"Nevytahujte se, optimisti!" Nadherne socialni drama z dilny Kadar-Klos o obycejnych lidech z obycejneho domu na konci Prahy. Krasna kamera, celkove po technicke strance je film bezchybny. Dobry scenar a velice dobre sepsane dialogy. Herecke vykony na vysoke urovni, za vsechny Ruzek, Raz a teprve dvaadvacetileta Eva Ocenasova, ktera podala velmi vyzraly vykon a jeji postava byla vice nez sympaticka. Jen nevim, proc ji Alena Kreuzmannova predabovala, snad pro jeji ostravstinu... "A ted uz bez, tatinek ma zizen". (02.06.2014)