Tiché místo

Takový pravověrný křesťan se prostě na ty kozy nevyprcá, i kdyby mu měl hnusně zmutovaný predátorek s přecitlivělým sluchem požrat zbytek Klapzubovic famílie. Ne, on raději v tom hostilním tichu za potlačovaného unylého funění subtilně nasmrká Emilce♥ do gramofonu, aniž by si pořádně zapřirážel, protože jakékoliv hlasitější zapleskání či hek mohou mít za následek rozmrdání na kusy. Pěkně ostrými klepety. Ovšem i bez toho kafilerního vyvrcholení je to u kudlanek běžný standard, a navíc Pyjus I. přece zakázal pod trestem eternálně zaražených rozžhavených vidlí v prdeli šprcky, tudíž ten postapokalyptický otec roku patrně nechráněně zanořil jen proto, že je dement, nebo aby si všichni, i spolu s námi, šmíráky, užili trochu toho lidožravého adrenalinu. Tak či tak dobře udělal!!! Až na tu diskutadebilní premisu, jen aby to mělo o čem být, se totiž jedná o nejlepší hororový počin od dob Štefanovy Mlhy. Strhující, napínavý a zábavný výlet plný roztomilých hluchoněmých vyfikundací do vysněného světa nejednoho pod jhem trpícího domestikovaného samce, světa, kde by ta kráva konečně zavřela hubu a nemohla pičovat kvůli každé prkotiny, ani vztekle třískat dveřma nebo nádobím. (08.05.2018)

Tiché místo je především vynikající psychologické drama o ztrátě (někoho blízkého, vlastního hlasu) a nemožnosti dát průchod prožívané bolesti (která ale může být proměněna v sílu, na čemž je zčásti založeno finále). Postavy musí všechny emoce držet v sobě, což akorát prohlubuje trauma. Jejich zdroje a projevy radosti, které by jim ulevily, jsou výrazně omezené. Oddat se hře, na které je založená dnešní společnost (protože nechceme jenom konzumovat, ale zároveň se bavit), znamená riskovat život. V tomto ohledu jde o antitezi dystopie Ready Player One, která ukazuje společnost oddávající se již pouze a jenom hře. K první tragédii dochází kvůli hračce, k další málem dojde při hraní deskové hry (příznačně jde o Monopoly – slast z nakupování si postavy mohou dopřávat pouze touto cestou). Tančit můžou partneři jenom se sluchátky v uších, jinak je použití technologií, na nichž jsme dnes tak závislí, takřka vyloučené… Přestože ve filmu skoro není dialogů, zásluhou znamenitých herců, informací rozesetých v mizanscéně a toho, jak postavy v určitých situacích reagují, po celou dobu chápeme, co hrdinové prožívají a oč jim jde, v čemž spatřuji hlavní výlučnost snímku. Ukazuje, co se již mnozí režiséři během (necelých) sta let zvukové kinematografie odnaučili – jak psychologicky vrstevnatý příběh lze vyprávět beze slov. Díky zaměření na postavy nachází své opodstatnění pomalejší prostřední část, ženino rozhodnutí počít dalšího potomka (zaplnit prázdnotu) i některé lehce sentimentální momenty (které jsou ovšem rušivé pouze při aplikování čistě hororového čtení). Jako horor je Krasinského film stále znamenitě zrežírovaný a skoro nám nedá vydechnout, byť využívá poměrně známých triků a málokdy nabere odvahu být opravdu bez zvuku. Nejen svým obsahem, ale i stylem tak v zásadě potvrzuje, že američtí filmaři mají z máločeho takový strach jako z absolutního ticha. Tiché místo proto není tolik pozoruhodné prací s tichem, jako hladkým propojením základní podmínky pro přežití v daném fikčním světě (nevydávat žádné hlasitější zvuky) s tím, co postavy prožívají. Skutečnost, že film končí v tom nejlepším (aniž by vyvolával pocit, že něco zásadního nebylo vysvětleno), mne přiměla přidat k jasným čtyřem ještě pátou hvězdičku. 90% (24.04.2018)

Skvělý žánrový film, pokud mu odpustíte to, že pointu by ve skutečnosti každá příčetná společnost odhalila dávno předtím, než by situace přešla do takového extrému, a akceptujete s nadhledem finální záběr, který víc patří do pokleslé zábavy dob minulých než do současného chytrého hororu. Režijně je to každopádně velká lahůdka. Krasinski má ohromný cit pro budování napětí a i když mu občas logika hapruje, prací s herci a prostorem to prodá. Velká radost a konečně TICHO v kině. (14.05.2018)

Jednoduchý rodinný survival okořeněný jediným zajímavým zpestřením (motiv ticha, jenž ale stejně není využit úplně stoprocentně), který diváka spíš napíná, než straší. A pokud film v prvé půli táhne nahoru právě onen jeden nápad a špičkové řemeslo, v půli druhé to potápí celkové zhloupnutí a porušování vlastních nastavených pravidel. On je totiž trochu problém, když jsou v úvodu představena monstra tak, že jsou citlivá na sebemenší škobrtnutí, ale v naháněcí závěrečné části se pak s jejich citlivostí pracuje, jak se tvůrcům zrovna hodí. Proč třeba ten kluk v jedné z klíčových chvil zahne při zdrhání do kukuřičného pole, nad tím mi také zůstává rozum stát (já jsem sice kukuřičným polem nikdy neběžel, ale předpokládám, že to musí být celkem rámus). A takovýchto momentů jsou v druhé půli kvanta. Monstra jsou bohužel ukazována až příliš často, jejich vzhled mě navíc dost zásadně zklamal. Zaměnitelná CGI příšera, která jako kdyby vypadla z nějaké Marvelovky (takoví ti typičtí mimozemští poskoci hlavních záporáků, aby se superhrdinové měli déle s kým mydlit). Přestože zním kriticky, považuju Tiché místo za nadprůměrný film, hlavně díky tomu kvalitnímu řemeslu a dobrým hereckým výkonům. Z hlediska nějakého hororového zaujetí se u mne nicméně již v době uvedení (duben) jen horko těžko dostává do roční TOP3, takže zkazky o nejlepším hororu posledních let považuju za naprosto přestřelené. (13.05.2018)

Rozhodnutím ústřední dvojky pořídit si (řvoucí) dítě do světa, jaký pro ně film vytváří aby fungoval v hrůze a napětí, se toto dílo předemnou naprosto odstřelilo. Ona již úvodní chůze lesem, při které nechají rodiče nejmenší ze svých dětí kráčet bez dozoru za sebou jako poslední, naznačovala, že se zde nebude hrát ani na logiku nejselštějšího rozum. Normálně tyhle nesmysly ve filmech neřeším, ale tady představují klíčové události v ději a jdou naprosto PROTI sofistikovanosti režijního konceptu práce s budováním napětí ze zajímavého nápadu. Bolelo mě snášet hloupost filmu, na který jsem se tak těšil a který mohl (nebo měl) být přesně mým šálkem kávy. (04.10.2018)