120 BPM

Rozhodnutí poslat 120 BPM jako svého reprezentanta na Oscary byl jednoznačně velký risk pro Francii. A nevím jestli se jim tento risk vyplatí, stejně jako se tomu stalo s Život Adéle. Vlastně se jedná o evropskou verzi filmu Normal Heart a i přesto že ani jeden z těchto filmů nepovažuji za dokonalý, určitě je zajímavé si je postavit vedle sebe a porovnat. 120 BPM je opravdu velmi evropský film. Velmi upovídaný, spoustu syrových emocí, explicitní nahota a hlavně, hodně politiky. Pokud bych měl tohle porovnávat s Normal Heart, tak tohle má silnější dialogy a celkově lépe strukturovaný scénář, kdežto Stejná srdce mají silnější herecké výkony a lepší technickou stránku. Z obsazení tohoto bych hlavně velmi vyzdvihnul mojí milovanou Neznámou dívku Adèle Haenel , skvělá jako vždycky. 120 BPM není jednoznačně špatný film a pojednává o velmi důležité a pomíjené události minulého století. BTW, možná mi pohled na film zkreslil a zážitek zhoršil fakt, že jsem na něm byl v kině Evald, kde jsem se opravdu celých 140 minut cítil jako v troubě. (07.10.2017)

V titulcích filmu uvedeno: český i originální název 120 battements par minute. (04.01.2022)

Cez deň bojujeme proti AIDS a v noci sa kurvíme...Milujem tieto pokrytecke filmy. (08.09.2019)

Minimálně první třetina filmu byla neskutečně užvaněná a silně ve mně vyvolávala pocit, že sedím na pracovní poradě nebo lékařské konferenci (zkrátka rozhodně ne v kině). Taky jsem měla možnost pochytat všemožná medicínská a farmakologická názvosloví (v duchu jsem se modlila, aby nebylo zapamatování téhle terminologie zásadní pro pochopení zbytku filmu). Došlo mi, že mnoha aktivistům ACT UP nezbývalo nic jiného, než si všechny tyhle medicínské výrazy nastudovat, protože šlo většině o život, ale - proč tím zaplácnout tak značnou část filmu? První část filmu se kromě toho soustředila i na dění uvnitř aktivistické skupiny. Akcent byl kladen na soudržnost komunity a její pestrost (nesestávala pouze z HIV pozitivních lidí a součástí nebyli pouze gayové a lesby). Druhá část byla více zaměřena na intimní vztah dvou aktivistů Nathana a Seana. To ale v reálu znamenalo, že ze spleti tváří aktivistické skupiny byly v dobré polovině filmu vybrány dvě postavy, přičemž od začátku filmu nebylo vlastně jasné, zda bude film vůbec vyprávět příběh nějaké postavy. Vnímala jsem, že načasování pro vyprávění příběhu Nathana a Seana přišlo příliš pozdě, protože jsem se rozhodně nestačila na tyto dvě postavy nacítit (byť měl film dost dlouhou stopáž). Jako, kdyby chtěl tvůrce filmu zobrazit dvě silné látky najednou a nevěděl, kterou chce upřednostnit. Obsah první části filmu vnímám vhodnější spíš pro dokument. V ní se podařilo zprostředkovat pohled na to, jakým způsobem byli HIV pozitivní ve Francii cíleně přehlíženi pomocí rovnice: HIV = nemoc gayů = nežádoucí menšina. Šlo tedy o sociální problém, na který bylo třeba upozornit (stejně jako na provázanost politiků a farmaceutického průmyslu). Ve druhé části snímek pootevřel i téma asistované sebevraždy a podařilo se mu vyvrátit mýtus o promiskuitě gayů tím, že nás krátce provedl vztahem Nathana a Seana. Film ale zároveň naplňuje jeden stereotyp, kterým vlastně dělá medvědí službu (mimimálně) gay komunitě. V mnoha filmech, které se týkají gayů, jsou totiž silně exponovány sexuální scény, což pak může vést ke zkratce, že snad jediným smyslem života gayů je sex. Je opravdu nutné pořád dokola vykomunikovávat, že je sex mezi muži jiný, než hetero sex? Pokud gay komunita volá po změně diskurzu, pak by jej měla sama srozumitelně komunikovat a nestvrzovat prostřednictvím stereotypů a mýtů. (06.08.2020)

Myslím, že přitažlivost filmu o tak tragickém tématu nejlépe vystihuje úžasný blok scén od prvního polibku Seana s Nathanem (Pérez Biscayart a Valois), přes jejich tokání na gay diskotéce a žhavou erotickou scénu po skandování aktivistických hesel v růžových sukénkách a s růžovými střapci. Zpočátku mi taky přišly opakované scény z diskoték až nepatřičné, ale smysl mi byl nakonec zřejmý - ty lidi jsou ještě naživu a že jsou smrtelně nemocní, neznamená, že se přestanou bavit a milovat (ovšemže bezpečně). Zároveň by mě zajímalo, jestli na to měli choreografa, nebo to jen tak vyplynulo, ale ty taneční scény přesně kopírovaly vývoj hnutí Act Up od počátečního nadšení a frivolnosti přes uvědomění si vážnosti situace a tragické dopady po čím dál zuřivější boj. Nedomysleli jen drobnost - nápad přechodu z tancem rozvířených částeček prachu do buněk poprvé napadených virem byla možná moc doslovná ilustrace "zkažené zábavy". I tak ale byl boj aktivistů legitimní; např. cukrovkářům se taky nepředhazuje, že si za to můžou sami a jsou tu důležitější výzkumy než nemoci z nestřídmé stravy, ba často přímo obžerství. // 95% (17.03.2023)

Vedel som o čom bude film, a hoci túto tematiku či problematiku AIDS nevyhľadávam, "zablúdil" som naň. Náhľad do roboty, ktorú ACT UP robil, do protestov, ktorých sa zúčastňoval, do debát, ktoré viedol na pravidelných stretnutiach, sa mi veľmi páčil. Bol dynamicky veľmi dobre spravený a vôbec nenudil. Druhá línia príbehu, milostná linka, už bola pre mňa ťažšia, pri explicitných scénach som musel viackrát odkloniť zrak... Samotný Sean bol búrlivák a akosi som mu neprišiel na chuť. I samotný záver som prežil cynicky. Práve v spomínanej druhej línii príbeh skĺzol do nudy a nebavilo ma to, tam by šlo čo to prestrihať. (03.12.2017)

Je mi líto, ale ta banda pozitivních bukvic s jejich schůzováním nad problémy, za které si povětšinou mohli sami ( a cítili se strašně ukřivděně, protože se jim zdálo, že jejich problémy stát nějak neřeší), mě opravdu nebavila, nezaujala, nebylo mi jich ani nějak líto a chvílema to bylo k zblití. Ta příšerná délka skoro dvě a půl hodiny v tomto případě bude asi ten menší problém. (30.12.2020)

Aktivisti v boji s chorobou za ktorú si môžu sami, film poukazuje príbeh zo života  Gayov a lezieb. Zbytočné zdlhavé temy a debaty o  chorobe a hlavne dlžka filmu je prehnane dlhá. Dávam žiaľ iba 2* za Tanecnu Hudbu a produkciu Francúzska Oproti filmu Noci šeliem je toto slaby odvar (09.04.2022)

Film o AIDSe, aktivistoch, láske a umieraní. Zároveň je to aj film, ktorý si nepustíte s rodičmi ani so zarytími kresťanmi. Je natočený surovo, pravdivo. Myslím, že by sa ešte dalo zapracovať na hudbe a výbere uhlov kamery. Nie je to však film na dve pozretia. 3,1* (20.02.2018)

120 BPM je velmi kvalitny a strhujuci film.Jedna sa o emocialne velmi silny zažitok a na konci je film čoraz depresivnejši.Film sa občas utapa v dlhych diskusiach a hrdinovia filmu ako by sa nam trocha stracali.Ale to je jedina vyčitka k tomuto filmu.Herecke vykony,strih a kamera funguju skvelo.Campillo zvladol tento film skvelo. (05.07.2018)

Kontroverzná téma zabalená do všedného vizuálu a ničím nezaujímavej dejovej linky. Prvá polhodina bláboly, druhá polovica o niečo akčnejšia a aj s istým odkazom. Každopádne ale mám pocit, že tie ocenenia film povyhrával práve kvôli politickej korektnosti súčasnej doby. 55 % (07.07.2019)

Chvályhodná snaha o zmapování boje aktivistů za lepší podmínky jedinců nakažených virem AIDS ve Francii devadesátých let minulého století. Filmově jde ovšem o značně roztříštěné a nesourodé dílo, které má velký problém držet pohromadě. Pronikání do světa nemocných, zejména pak gayů, je zdlouhavé a místy až přehnaně naturalistické, alespoň na můj vkus. Chápu, že tvůrčí tým se snažil přiblížit divákovi tento svět bez obalu a bez příkras, ale přílišná detailnost nemusí být vždy tím správným nástrojem k dosažení požadovaného efektu u publika. (02.01.2019)

Snad "nejděsivější" film co jsem viděla....tak realistické. Nepopsatelné. (04.01.2022)

Ten film může mít jednu hvězdu, ale i pět hvězd. Problémem není téma, ale obehrávání už obehraných témat, ale férově nutno přiznat, že dobře! Všechno to aktivistické a smutné okolo ejc je v jiných filmech. Takže nejvíce mi přijde, že film byl zbytečný a ke konci zbytečně dlouhý... (17.06.2018)

Autentický a strhující film. Ale, ty vole, některé ty komentáře tady, to je hnus. Když dva hetero herci zvládnou zahrát erotickou scénu, tak se sakra můžete zasnažit usledovat to bez debilních komentářů. (03.02.2020)

Tohle vůbec nebylo špatný, a čím dýl jsem se díval, tím víc mě ten film vtahoval a zajímal. A konec byla úplná třešínka na dortu, vyvrcholení, absurdita, bizarnost, šok. Queer film, který mě po dlouhé době dokázal zaujmout, překvapit, přesvědčit, film, kterému jsem věřil. Samozřejmě co by to bylo za queer film bez nahoty a sexu, ale v tomhle případě nebyly sex a erotika snahou alespoň "nějak upoutat diváka".. Z komentářů chápu a uznávám, že pro širokou veřejnost se bude jednat asi o méně atraktivní a koukatelný snímek. Pořád je to ale film s morálním přesahem (nevím, jak je historicky přesný, neověřoval jsem), film který je rozhodně aktuální a byla by škoda, kdyby zapadl. (18.11.2020)

Vynikajici uvod; strhujicim a velmi vydarenym zpusobem skvele koncentrovane intro do problematiky boje proti ignoraci ze strany establishmentu i "vlastni" komunity, lekce demokratickeho aktivismu a boje za neco, co nezasazene nezajima, nudi, v lepsim pripade strasi (a tak snad vede k vetsi odpovednosti). Osobni pribehy rozehrane velmi silne a syrove autenticky, absolutne ale bez vulgarity. Silny zazitek z umirani ... mimoradne pusobivy film. Dekuju tvurcum. (02.11.2017)

Samé buzerantské dristy 2h,23. (22.09.2018)

Snímka o francúzskych aktivistoch, bojujúcich za uvedenie proteázových inhibítorov na trh. Toho času ešte tieto lieky neboli k dispozícii na použitie pacientom. Do nového objavu sa vkladajú veľké nádeje. Komunita aktivistov podniká priame akcie. Vtrhnú do sídla farmaceutickej spoločnosti a hádžu na steny sáčky s krvnou napodobeninou. Všetko sa dokumentuje. Polícia ich pacifikuje. Vzniká vzťah, medzi hlavným hrdinom Seanom (Nahuel PérezBiscayart) a o niečo starším nováčikom Nathanom (Arnaud Valois). Spolu sa zúčastňujú ďalších protestov. Pri jednej protestnej akcii vtrhnú na územie školy a kričia, aby títo mladí ľudia sediaci v laviciach vždy používali pri sexe kondóm. Aby predchádzali orálnemu sexu, ako jednej z nebezpečných sexuálnych aktivít. Keď to robíte pusou, riziko je menšie ale je tu stále. Žiaľ, aj on, hlavný hrdina filmu, aktivista z Parížskej pobočky hnutia ACT UP, je HIV pozitívny. A práve o tejto chorobe a proteázových inhibítoroch – liekoch, ktoré sú dnes už jednou z obvyklých opcií v prípade liečenia, resp. potlačenia HIV, je film francúzskeho režiséra Robina Campilla. Vážna téma sa podchvíľou mení na klub, kde sú si všetci rovnocenný. Čiastočky prachu medzi tancujúcimi sa menia na mikroskopicky malé. Menia sa na vírusom napadnutú bielu krvinku, keď zrazu zúčastňujeme sa odborného výkladu v prednáškovel sále o tom, ako funguje vírus a ako sa jeho šíreniu pokúšame zabrániť. (04.11.2018)

Nejlepší scéna - protestní pochod za mrtvé. (07.09.2019)