Muškarci ne plaču
Männer weinen nicht
Men Don't Cry
Chlapi neplačú
Režie:
Alen DrljevićKamera:
Erol ZubčevičHudba:
Dado JehanHrají:
Leon Lučev, Boris Isakovič, Sebastian Cavazza, Emir Hadžihafizbegovič, Ermin Bravo, Boris Ler, Ivo Gregurevič, Izudin Bajrović, Miralem Zupčevič (více)VOD (1)
Obsahy(1)
V opuštěném horském hotelu, který dnes už pouze naznačuje dobu své zašlé slávy a luxusu, probíhá psychologický experiment. Na jednom místě se potká osm dobrovolníků z řad válečných veteránů, zastupujících různé národnosti a etnika bývalé Jugoslávie, aby zde podstoupili společnou terapii. V atmosféře obrovského prázdného hotelu vyplouvají na povrch ty nejhlubší rány minulosti, zasazené rodinou či válečnou zkušeností. Ať už byli účastníci přímými aktéry nebo pouze svědky válečných zločinů, které v 90. letech zvrásnily společný stát, jejich dozvuky žijí v jejich myslích dál a těžko lze od nich očekávat vzájemné souznění. Slovinský terapeut, který má skupinu na starosti, jen obtížně zvládá nebezpečně třaskavou směs, kterou může okamžitě zažehnout každé slovo vyřknuté bez rozmyslu nebo jen zdánlivě křivý pohled. (Aerofilms)
(více)Recenze (63)
Ona rada před jízdou do Dalmácie, nebavte se o politice a o sousedech není zas tak špatná. Stále živé téma, bohužel. ()
Hledání vlastního svědomí v podání bývalých jugoslávských vojáků. Můj manžel byl Srb, takže můžu posoudit autenticitu jejich vyjadřování. Čím větší frekvence sexuálních nadávek, tím větší maskulinní nastavení společnosti. Přehrávání minulosti by potřebovali všichni. Ještě drsnější obrázek nabízí snímky Underground a Sud prachu. ()
Nenapadny no vyborny komorny film o tom že niekedy ani dvadsat rokov nestači na to aby ste sa dokazali vyrovnat s traumami z vojny.A ked chcete odpustit inym najprv musite odpustit sam sebe.Film sa môže pochvalit s vybornou kamerou a hereckymi vykonmi.Atmosfera opusteneho horskeho hotela je tiež vyborna.Silny autenticky europsky art.Vyborne.8/10 ()
Hodně úsporná ale silná věc. Válečný film bez jediného záběrů z války. ()
Film jako připomínka zlých časů v této oblasti funguje. Postavy popisují jednotlivé hrůzy, které se k válce vážou. Na druhé straně je jejich vzájemná nenávist velká a už na začátku není tak zcela jisté, zda má tento experiment vůbec cenu. Filmaři navíc k filmu přidali spousty okolní omáčky, která mu bere na vážnosti v té části, kde by to velmi potřeboval. Například když stojí u památníku, zatímco postavy si prohlížejí video sexu s jednou zaměstnankyní, opravdu obohacující. Přesto je dobré, aby podobné filmy vznikaly, aby se nezapomínalo na válečná zvěrstva. ()
Balkánsky nudné ale postavy a ich traumy vykreslené dobre. Aspoň tie, ktoré tam nerobia krovie. Bohužiaľ (a za to dávam jednu hviezdu navyše) opäť sa potvrdzuje, že každá susedská vojna má aj medzi tými, čo prežili, svoje obete i po dvadsiatich rokoch. Ale aj akákoľvek vojna. Koniec to bohužiaľ nemá, ale takúto tému je ťažké ukončiť akoukoľvek formou. ()
Film, z ktorého kričí "hej, už viem, urobme film, ktorý ROZPRÚDI DISKUSIU, počul som, že je to in" a ktorý nevie, čo vlastne chce byť (sociálno-spoločenský komentár? individuálne príbehy? atmoška?) a tak je len povrchný. chápem princíp umeleckého vyrovnávania sa s historickou/národnou traumou a tento film ju dodal so všetkým balkánskym, čo len možno od takého filmu čakať -- depresívni alkoholici, bitky, neporozumenie, ustaše, četnici, horiace autá, MRTE smutné a dlhé zábery na tváre a o p t i m i z m u s. a už dajte do *niekam* tie roztrasené kamery, veď sa už nedá na to pozerať. ()
Nechcem sa nikoho dotknúť, ale takéto stupídne pôsobenie krčmových rozprávačov s dvomi promile v hlave dennej dávky, zinscenované zbabranou réžiou. Dramaturgicky tak detinsky spracovaný príbeh je skutočne nad čím uvažovať, keď kinematografia celovečerného filmu dostane facku. Akoby šlo o zhovädenie tak búrlivých a pohnutých časov, ako bola vojna na Balkáne. Hrozné. ()
velmi dobrý námět, ale to zpracování... fešný psycholog mne bavil jen na začátku, jeho rádoby přemýšlivá gesta mi pěkně lezla na nervy. dialogy byly spíš k smíchu, mohl za to dabing? těžko. takhle zahodit šanci... dvě a půl ()
Veľmi nenápadný európsky počin s výrazne silnou témou a zároveň aj nápadom. Zložitá psychologická sonda do duší vojnových veteránov, ktorí boli a sú tak odlišní, ale zároveň tak podobní. Snaha o pútavé vykreslenie medziľudských vzťahov na pozadí ťažkých spomienok a uvedomenia si toho, že najväčším nepriateľom človeka je jeho nevedomosť a obmedzenosť. Keby to bolo natočené trošku záživnejšie, tak neváham dať aj viac hviezdičiek, každopádne ale jeden z tých lepších snímkov z európskej produkcie. 65 % ()
Natočené poctivě, ale k nekoukání...skupina veteránů s občanské války řeší s psychonanalytikem své traumata z války. Bohužel zdlouhavě, nevěrohodně a pateticky. Škoda, že režisér nenatočil dokument, jak původně zamýšlel... ()
Dej filmu je skoro o ničom a miesto krutých vojnových scén plných násilia, sa o tom všetkom len rozpráva. Ale herci sú dobrí a tak má divák pocit, že počúva skutočné príbehy skutočných veteránov. Ďalší z radu filmov, ktorými sa Srbi, Chorváti a Bosniaci vyrovnávajú so svojou minulosťou. Ďalší z radu filmov o tom, že vojna je zlá a spomienky na ňu robia z veteránov samotárskych čudákov, či rovno psychopatov. Ako to povedal ten terapeut: "Vojna sa skončila pred dvadsiatimi rokmi, ale vo vašich hlavách stále trvá." ()
Válečná traumata pojatá spíše dokumentární zpovědí, než jako celovečerní film. Chce to velkou trpělivost naslouchat a obrnit se proti drsnějším zážitkům. ()
Režisér Drlejvić nám ukazuje silné téma, k jehož předání divákovi nevolí sugestivní flashbacky se záběry na tuny vystřílené munice, mučení zajatých či masové hroby. Celý snímek je postaven na mimořádných hereckých výkonech hlavních představitelů, které jsou zasazeny v kulisách omšelého hotelu a jeho okolí. Příběh syžetu je veden velice srozumitelně sousledně řazenými příběhy jednotlivých postav. Režisér neskrývá svůj záměr odhalit Mikiho minulost až téměř na konci celého filmu a v průběhu vyprávění nás zcela účelově napíná a zaměřuje naši pozornost tak, abychom se více a více soustředili právě na postavu muže zdánlivě nejvyrovnanějšího, který si ale udržuje odstup a jeho účast je po velmi dlouhou dobu spíše pasivní. Tím spíše divák tuší, že jeho uzavřená osobnost bude podrobena těžké zkoušce a to, jak si se svou minulostí poradí on, bude nakonec určujícím prvkem úspěchu či neúspěchu celé terapie. Miki se po první velké pitce sblíží s Valentinem a tohoto nově vzniklého srbsko-chorvatského přátelství režisér využívá k demonstraci skutečnosti, že v obyvatelích těchto balkánských států stále přetrvává až pudové dělení na vy / my. Tato premisa je názorně předvedena například ve scéně, ve které jdou oba veteráni trochu postrašit srbského recepčního, který se téhož dne Mikiho ptal na velmi prostou otázku – „jsi náš?“. I díky této scéně divák chápe, že utužování vztahů mezi Mikim a Valentinem je přípravou k dějovému zlomu, který naruší fungování skupiny a redefinuje vztahy uvnitř ní. Stane se tak po Mikiho vyprávění událostí jeho vojenské minulosti. Jeho emotivní přiznání, že se, byť nechtěně a spíše náhodně, přesto však aktivně, účastnil poprav civilistů, je téměř všemi účastníky sezení nakonec omluveno. S jednou jedinou výjimkou. A tou je Valentin. Až nyní se děj příběhu přesouvá z pochmurných hotelových kulis, a to když se celá skupina vydává na pohřeb Jasminovy matky. Zde se Miki, v přímém důsledku předchozích událostí, pokouší o sebevraždu, kterou však na poslední chvíli překazí právě Valentin. Dramatický oblouk tu končí sice nevyřčeným (od scény sebevraždy na sebe Miki s Valentinem již nepromluví), ale jasně prezentovaným smířením a odpuštěním. Drljević se nesnaží hledat tu správnou a jedinou pravdu a s minulostí konfrontuje všechny strany válečného konfliktu. V některých scénách sice nechává vyznít klišé spojená s podobnými tématy (náboženská nesnášenlivost, vykreslení srbského recepčního jako záporné postavy), ale celkové vnitřní soudržnosti filmu to nijak neškodí. Režisérovi tyto scény naopak slouží jako nástroje, kterými svůj snímek jasně a srozumitelně předává divákovi. ()
Výborná komorná dráma o národnostnej terapii vojnových veteránov Bosniansko-Srbskej vojny. Nikto tu nie je hrdina, nie to ešte hlavný. Ani psychológ, ktorý vedie sedenia v rámci ktorých Bosniaci, Srbi, Chorváti, moslimovia navzájom líčia svoje traumy, vďaka ktorým môžu pochopiť jeden druhého. Smutné príbehy, tragické osudy a nakoniec nádej. ()
Psychoterapeutická fantasy, ve které se veteráni jugoslávské války sejdou v opuštěném hotelu po sezoně, aby si za peníze nechali pootevírat hlavy jako konzervy. Usmířeni pak odjíždějí spolu by se s nadějí dívali k světlým zítřkům. Zajímavé téma a řemeslně dobře odvedený film dokáží v první polovině zaujmout postavami veteránů, kteří si z války přinesli mrazivé příběhy o kterých se těžce mluví. Jenže čím víc je zlo odkrýváno, tím více se scénář topí v klišé. Myslím, že téma traumat balkánské války si zaslouží lepší film. ()
Ztráta času. Neskutečně blbé. 20% a místy to nemělo daleko k odpadu. ()
Postřehy, kterými jsem se neodvážila obohatit diskuzi po filmu v knihovně (tam se dost řešilo téma odvahy a aktuálnost potřeby tolerance): - pointa s ukradenými sušenkami na konci mi připadala jako "demonstrace" toho, že ne ze všeho příběh udělá aféru ;) - pokud někomu přišla terapie nevěrohodně rychlá nebo intenzivní, evidentně nezažil systemický konstelace ;cD - trochu mě iritovalo nevyužití některých postav, který tam dělaly jen křoví - ale chápu, že to by jinak měl film mnohem delší stopáž a rozmělnil se ()
Pro pitvání traumatizovaných myslí budu mít vždy slabost. Chlapi nepláčou se dokázal i přes svůj minimalismus dotknout tam, kde bylo potřeba, a tak jsem ochotný přehlédnout i těch pár nedostatků. ()
Související novinky
52. MFF Karlovy Vary
52. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech před chvílí vyhlásil vítěze cen. A tak nezbývá než se ohlédnout za již proběhnutým festivalem, který navštívilo přes 13 a půl tisíce… (více)