Jak básníci přicházejí o iluze

(3x) Místo snahy chtít se trocha vzdělat... Po prvním filmu z volné série Básníků, dost podprůměrným a ještě zavánějícím tónem socialistické estrády, velmi příjemné překvapení! Tady nejen že mě více oslovilo prostředí (nejspíš asi proto, že taky už pár let studuju na vysoké škole, byť zcela jiný obor), ale bavila mě tu i hlavní dvojka básniků s velmi zajímavou společností. Jeden kolega na internátu folklorista, druhý černoch,... no o co já možná přišel tím, že jsem na žádném intráku nikdy nebydlel (bohužel nebo bohudík?). Celkově ale musím říct, že tento vtipný, ale současně dost realisitcký pohled na studium začínajících vysokoškoláků je zde podán hodně nadčasově. Od malého zhroucení při prvním kroku a naválu prvních povinností, přes různé trampoty a drobné maléry až po nečekané vítězství ze zkoušek. To mladý člověk nejednou sám objeví, jaké schopnosti se v něm ukrývají a že dosáhl to, před tím se řada studentů v průběhu prvních týdnů vzdala. Zdeněk Svěrák se svým "Leffingelovym psacím stolem" vnáší do filmu nejen místa s poetikou Divadly Járy Cimrmana, ale současně s Leošem Suchařípou i milou absurdní karikaturu na vysokoškolské přednášky. Je mnoho důvodů, proč tento film oceňuje, ať už skrz téma nebo jeho podání s originálním humorem (včetně líbívých hitů v podání DJ-a Oskara Gottlieba na čele s kultovním hitem Žhavil Béďa, žhavil drát). (85%) (29.08.2017)

Tenhle díl pentalogie mám nejradši a to nejen proto, že studuju to co studuju. Tolik nesmrtelných hlášek žádný jiný díl Básníků nemá. Prostředí lékařské fakulty i vyobrazení života na koleji je věrohodné (a ano, chodí to naprosto stejně i teď jako to bylo v době kdy se film natáčel), protože v té době Kleinův syn zrovna také studoval medicínu a tak měl režisér spoustu podnětů takříkajíc z první ruky. Jo a velmi mě potěšila Svěrákova přítomnost v roli vyučujícího nejkurióznějšího předmětu, jaký jsem kdy viděla:). (05.05.2011)

Vysokoškolák Štěpán Šafránek veršuje pro zdravotní sestřičku Jeskyňku, při studiu využívá alternativní metody udržení pozornosti asistenta Masaříka, občas při praktickém cvičení přeřízne nějaký nepotřebný orgán, což je celkem zábavné, ale dvě věci mu nemohu odpustit: 1. Ignoruje zásadní výuku docenta Zajíce o rozmístění učebnic na pracovním stole, 2. Nedokáže rozpoznat údernou nosnost verše:"Žhavil Béďa žhavil drát, až byl žhavej akorát". (17.12.2008)

Nějakou chvíli poté, co jsem vychválil a opětihvězdičkoval Kleinovo Vážení přátelé ano, jsem si s nepotěšením uvědomil, že zrovna tak jako Básníci je to celé složeno z více či méně samoúčelných mikrovtípků, že příliš mnoho věcí se stane a rozhovorů proběhne jen proto, aby mohla zaznít pointová hláška, buď laskavý humor nebo laskavé moudro, obvykle obojí. No a teď zjišťuju, že to má i stejného scénáristu. A Holubi to samý. A vždycky je to nějaký sympatický přemýšlivý chlapík s nadhledem, který, jak pěkně vystihla NinadeL k jednomu dílu Básníků, "drží krok, ale ne hubu" (což lze však i obrátit). Ovšem Vážení přátelé ano má přece jen nějakou ideu, je to ten úplně zkorodovaný socialismus (pěkně spojen s hrdinovou krizí středního věku). Básníci mají jen jakési pseudotéma jakože strasti a slasti študáckého života. Což je málo. Výše uvedené je jedním ze dvou důvodů, proč tyto jinak celkem cool komedie nemohu považovat za hodnotný film. Tím druhým důvodem je fakt, že Štěpán Šafránek je ta úplně nejpodbízivější postava českého kina. (Už to spojení lékař-básník je hodně nejapné, byť bohužel nikoli nereálné.) K hodnocení prvních čtyř dílů (další jsem neviděl) si zástupně vybírám druhý, protože ten jsem kdysi viděl na véháesce tolikrát, že si většinu scén pamatuju do dneška. V tomto díle mimo jiné v zahleděnosti do jednotlivých žertovných scének tvůrcům ani nevadí, že Štěpán Šafránek je básník, který kvůli hmotnému prospěchu neváhá balit směšnou, hloupou a nehezkou dcerušku nějakého tuneláře. Kultem samozřejmě zůstávají Bronsteinovy výzkumy uspořádání psacího stolu a jejich řešení na katedře duševní hygieny. (10.08.2016)

Druhý díl BÁSNÍKŮ je dnes komediálním historickým filmem o skutečné podobě vysokoškolského studia pozdního komunismu. Hravost a nadhled, které ho provázejí, nezmizely, dospělost a vážnost, kterým se při nejlepší vůli nemohl vyhnout, nepřevládají. Výhody, nabízené tehdejším režimem, musejí na jedné straně dnešním studentům připadat jako sen, na straně druhé však dnes musí stejně zákonitě šokovat úzkost obzorů, příznačných pro předlistopadovou dobu. Příběh o dospívání, který mi ve své komediální podobě připadá jako varianta obdobně komponované a postupně vznikající Truffautovy pentalogie, si pohrává s variantností budoucího života: tou slušnou a nezištnou a tou rvavě konzumistickou. Bezradnost, kterou vyzařuje, není v žádném případě autorským selháním; naopak skvěle postihuje skutečný ráz doby karikatur rezavějících ideálů. Nenápadnost kvality je nápadným rysem poctivého Kleinova i Pecháčkova umění. Tuto formu nenápadnosti jim lze jen upřímně závidět. (02.01.2008)