Něžný barbar

Smál jsem se v kině snad jediný, když Evelyna Steimarová říká Bolkovi v bufetu: "Tedy vaší ženou bych být nechtěla". Moc dalších příležitostí k smíchu jsem neměl... Tragikomedie z Hrabalovy tvorby jsou už takové. Snad jsem jen neměl číst předlohu. Film má jiný konec a i v pár dalších detailech je odlišný. Člověka znalého Hrabalovi knihy to musí nutně dráždit. 1989 a dva nejlepší filmy z tohoto roku: Něžný barbar a Vážení přátelé ano. (14.01.2008)

Natočit film podle Hrabalovy předlohy není zrovna snadné a ne vždy se to povede, o čemž by možná mohl vyprávět i Jiří Menzel, který sám mistra v tomhle filmu ztvárnil. Myslím však, že tehdy teprve začínajícímu režiséru Petru Kolihovi se to povedlo docela pěkně a vzniklo z toho mile melancholické vyprávění třech kamarádů, kde září, kurvafix, především Arnošt Goldflam. (30.07.2008)

Ach jo, já nevím. Pan Hrabal je bezesporu třída, ale asi jak pro koho. Zpočátku skvělý film s komediálními prvky se stále více a více zvrhává v hádky dvou protagonistů. Egon se vytrácí, a snímek se stává postupně nezajímavým. Dokonce bych řekl, že mi zvýšil depku. Přesto se na něj jistě podívám někdy znovu. A vůbec netuším proč. (06.02.2017)

Dva zajímavé snímky dotýkající se Bondyho života shlédnuté v jednom týdnu. A pokaždé je Bondy vykreslen naprosto odlišně. Zatím co v sezónách jde o pózerského mladíka, teprve začínajícího básníka (a filozofa), zde je Bondy (a jeho přátelé) jakýmsi chlapíkem, naprosto nepoužitelným pro "normální" život, zasněným, žijícím si ve svém vlastním světě. Těžko říct kde je pravda. A těžko říct, který film je lepší. Každý má něco do sebe. A každý má své chyby. Zde je to abscence nějaké určité příběhové linky a nevýrazný popis doby, ve které se film odehrává. (14.12.2009)

Hrabalovina, která by Jiřího Menzela kromě jeho hereckého obsazení potřebovala i na režisérské stoličce. Přesto je Kolihův Něžný barbar jedna z lepších filmových adaptací legendárních Hrabalových textů (i když určitě ne nejlepší - přesto famózní Bolek Polívka!), především pak díky své vizuální stránce vypoví mnohé o atmosféře zhoubných 50. let. Námitkám, že tento filmový portrét Vladimíra Boudníka není autentický a obraz kultovního umělce je hrubě zkreslený (stejně jako obraz velkého českého spisovatele i svérázného marxistického filosofa), lze pak oponovat jednoduchým tvrzením, totiž že ani Hrabalův původní text není nic víc než jen (byť geniální) literární stylizace... (19.02.2013)