Týden v tichém domě

Krejčík již svým debutem ukázal své nesporné klady. Sice pracoval s látkou, která ve své době již nic říci nedovedla (což je v jeho filmografii dost častý jev), ale její uchopení ji významně povyšuje. Po technické stránce je snímek natočen obratně, kamera si výborně rozumí s prostorem a herci, střih se občas blýskne rovněž nápaditým přechodem a ateliérové stavby vůbec nebijí do očí, spíše naopak, skvěle poetizují malostranskou atmosféru a nelze příliš litovat, že v této době, ještě Krejčík nemohl naplno využít exteriérů, tak jak si přál (a stále přeje). Vizuální kvality zvláště vyniknou ve scénách deště padajícího na nádvoří domu, v nich je atmosféra opravdu dokonalá. A ještě jsou tu herci - Spal zde podává překvapivě podmanivý výkon, výbornou zdrženlviost si zachovává Waleská, která by mohla svoji postavu pojmout zcela konvenčně, tedy přehnan a afektovaně. Rovněž Zdeňka Procházková se vymaňuje z tehdejších šablonovitých hereček. A pak je tu dost matadorů, o kterých nemá smysl pochybovat. Týden v tichém domě je tedy film sice námětově vyčpělý, ale když ho máme brát jako adaptaci, tak dosahuje vrcholu, výborně pracuje s časem a rytmizací a bere si s Nerudy jen to nejlepší. Sice jsem si na začátku málem zoufal nad mírně klišovitým pohledem na sociální rozpory v jednom domě a figurkařením, ale film mě každou minutou víc a víc pohlcoval až jsem ho opouštěl s pocitem okouzlení a doteku starých dobrých časů. Alespoň tímto působením má dnes rovněž právo na své místo v podvědomí diváků. (11.12.2009)

"Idyla" Malé Strany, jak si ji pamatoval básník Neruda... Dům U dvou slunců se nachází V Nerudově ulici 47/233 na  Malé Straně. Původně renesanční dům získal v letech 1673–90 raně barokní průčelí s volutovými štíty, dvorní část byla vystavěna až v polovině 19. století. Zachoval se renesanční portál, původní je domovní znamení se dvěma slunci v kartuši. V domě bydlel v letech 1845–57 spisovatel Jan Neruda (pamětní deska z roku 1895), jeho otec tu měl obchod tabákem. Po otcově smrti se paní Nerudová se synem přestěhovali do domu U tří červených orlů v téže ulici. (21.03.2013)

Neruda a příběhy lidí z Malé Strany, to je moje gusto. Režisér Krejčík se se svou celovečerní prvotinou popral opravdu dobře. Nejenže zachytil věrně atmosféru Nerudovy Malé Strany, ale vynikajícím způsobem zvěčnil na plátně různorodé typy lidí. Jeho obyvatelé Malé Strany nebyly ani černí ani bílí. U výrazně kladných postav ukázal i ty špatné stránky a u záporných zobrazil motivy jejich jednání. Na tenhle film se určitě podívám rád častěji, než jak ho reprízujou. (02.03.2007)

Stále půvabný a stále svěží film, který neztratil nic ze svého kouzla ani téměř po šedesáti letech. Navíc ze staré Prahy a navíc natočený podle Povídek malostranských od Jana Nerudy. Které mám opravdu hodně rád. Se všemi tehdy velmi populárními herci. Nikdo ale nějak vyjímečně nevybočoval, všichni zahráli takový svůj běžný standart. Prostě žádný precizní výkon. Jiřího Krejčíka si ale dodnes cením a považuji ho za jednoho z nejlepších českých poválečných režisérů. Nemůžu tedy jinak než za 4*. (09.12.2006)

,,Jenom tady nahoře (na střeše) je krásně, když jsme tu sami. A bez lidí. Dovedou potrápit." Tentokrát jsme se s panem Krejčíkem úplně nepotkali. Dokonce jsem si při sledování tohoto filmu, jak ten mladý Bavor, občas pomyslel „copak to má pro někoho cenu?“ Těch roztodivných příhod z jednoho malostranského pavlačového domu mi dohromady k sobě nějak nepasovalo a přišlo to celé takové nějaké roztříštěné. Snad jen ta myšlenka v samotném závěru filmu, že lidé jsou sice někdy zlí, ale přesto "i tam dole je krásně", to nějak celé spojuje. (20.04.2022)