Legenda o lásce

Hovořil-li jsem v komentáři u filmu Labakan o jisté tvůrčí bezradnosti, pak tento fakt platí dvojnásobně u druhé pohádky Václava Kršky natočené v koprodukci s bulharskou kinematografií. Klasický motiv nenaplněné lásky a povinné zkoušky charakteru je rozehrán zcela nedostačujícími prostředky pro metráž dlouhého celovečerního filmu. Jediným uspokojivým kladem tak zůstávají vedle vděčných bulharských exteriérů pouze výkony Jany Rybářové a Vlasty Fialové v rolích dvou sester. Obě zmíněné umělkyně v tomto filmu docházejí na rozcestí svých kariér i životů. Rybářová nedlouho po dokončení spáchá sebevraždu z nenaplněné lásky ke kolegovi Přemyslu Kočímu (ve filmu hraje postavu vezíra), Fialová v příštích letech zasvětí své umění především divadelní Thálii. I takové bývaly konce nadějných osobností českého filmu. Můžeme jen litovat, jak nesmyslně a trestně bývalý režim zacházel s podobnými talenty. (12.02.2009)

Chvíli mi to připomínalo pracovní morálku některých našich pracantů kopající za Telecom ... jeden pracuje, dalších x lidí ne že by mu pomohlo, ale jen se dívá a řve "do toho, kopej, bij !" Jako pohádku bych to nehodnotila ... myslím, že i jako dítě bych to v téhle formě nepobrala, spíš bych se trápila nad tou vyloženě dramatickou láskou vykoupenou deseti lety odloučení. Každý tam jen trpí ... ta žárlivostí, ten dřinou, ta steskem. Samozřejmě, že děj beru s velikou rezervou. Patrně větší pohádkovost se z jednoho z dramatických děl tureckého básníka, vytvořit v té době nedala. (20.12.2013)

Po druhém shlédnutí na mne Legenda o lásce už nepůsobila tak těžce a bezvýchodně, jako kdysi v dětství. Silný, poetický příběh..., ale ten starodávný a mile afektovaný způsob hraní mě přece jen fakt trochu nechtěně rozveseloval. Přitom oceňuju spoustu pěkných momentů, ze kterých čiší poctivý divadelnický základ (třeba na dnešní dobu minimalistické řešení, kterým ztvárnili chvíli, kdy Vládkyně přichází o krásu mi přijde po zásluze pětihvězdičkové a užívám si ho daleko víc než celou tunu digitálních triků). (18.10.2010)

Dětskýma očima je to příběh přes šťastný konec příliš smutný, než aby se mi mohl líbit. Dospělýma očima je to smutně krásný příběh se smutným i šťastným koncem. Dvě sestry, jeden muž, milostný trojúhelník a sourozenecká láska proti partnerské tam, kde na začátku je nezištná oběť; mateřská láska chůvy k synovi a její láska k panovnici a její sestře Širín, otcovská láska měnící se v prokletí, když Farad pro svou lásku zahodí své umění a jde do skal vydobýt vodu, aby mohl být se svou milovanou. Je mnoho druhů lásky a kromě lásky k čokoládě se tady objeví všechny. (21.07.2013)

Jako dítě jsem to nikdy neviděl celé a vydržel jsem asi čtvrt hodiny. Pak jsem se této veleblbině vyhýbal, nyní však, nucen okolnostmi, řekl jsem si že vydržím. Už od začátku mne irituje ona myšlenkomluva. Ta mne prostě irituje vždy. Když pak obě hrdinky hovořily o Ferchadovi, jak prý není krásný, tak jsem rostl. Nevím zda se tomu smát nebo brečet. Ale co ženská je podivný tvor a její představa o kráse… Navíc mne štvalo jak všichni mluví o tom, že Banu je škaredá, že se ani nesnažili udělat nějakou masku. Pod závojem jde hodně krát vidět, že je stejná jako dříve. Zda to byla ta již zmíněná lenost, nebo neschopnost tvůrců filmu je šumafuk. Stejně tak jako setkání těch dvou po letech. Ani zde se namaskovalo, nelíčilo, takže oba vypadali stejně. No, ono celkově i tato“pohádka“ se mi prostě hnusí a je přímo protivná. Dokoukáno s vypětím sil. Již nikdy více. (04.05.2018)