Tátova volha

Průběžné poznámky: Nějak nedokážu spolknout, jak jsou všichni furt v pohodě. Objíždění bývalých milenek otce a manžela, a milenky jsou děsné kamarádky mamky, to mi přijde zvláštní. Opět je to celé postavené na premise - nevěra je lék, je dobrá, utužuje manželství. No to nevím. Slušná kamera a drobnější vtípky v druhém plánu (ryčný klavír vzbudí důchodce doposud pospávajícího v pozadí). Celkově mi to připomíná kombinaci Zlomených květů a Než si pro nás přijde. Ty vole, představte si, jak v nějakém filmu Indiana Jones hledá nějakou vzácnou relikvii, a nakonec si stoupne před nějaké dveře, řekne, že relikvie je za nimi - a tím film skončí. Tady hledají bráchu/syna, maminka přednese naprosto neuvěřitelnou zpověď, která popírá dosavadní viděné, získají adresu, sednou holky do auta - a konec? Jinak fakt nechápu holku, která se chce rozvést s manželem, který se o ni během nemoci den co den staral, protože je šedivý a nudný. O to snad ženským celou dobu jde, ne, mít milujícího a pečujícího manžela? A když ho mají, je nudný a šedý a ony by rády letěly někam dál a výš na vlnách romantiky? Navíc ani tenhle problém není dořešen. Spousta krásných záběrů, hezké lokace a místa, i docela slušné herecké výkony, kamera skvělá, ale tím tématem, nedořečeností a falešným sentimentem o ničem, pokřivenými pohledy na vztahy si mne film nijak nezískal. (28.03.2019)

Nemaje jiného čtiva po ruce, listoval jsem na penziónu v Jeseníkách časopisem Žena a život. Byl tam společný rozhovor s Vejdělkem a Balzerovou. Paní Balzerová se tam rozplývala, že film má být především obraz a bez balastu zbytečných slov. Ano, Tátova volha je hodně o obrazu, což s dronem a úchvatnou českou krajinou není problém zařídit (vypíchnul bych scénu s řízkama v Tetíně nad Berounkou). Ale jinak je škoda těžce nevyužitýho potenciálu, výchozí nápad není špatnej. Nevím proč, ale čekal jsem komedii, což jsem po půlhodině pochopil, že nebude, další hodinu jsem čekal aspoň dobrej film, což se taky nekonalo. Něco málo fakt podařených momentů (vysávání kaktusů, sběr jablek) mě nepřesvědčilo. S nostalgií a úsměvem vzpomínám na první spolupráci Vejdělek-Balzerová (Ženy v pokušení). Tátova volha je nuda. (03.04.2018)

Začátek byl tragický a depresivní, a kdo mě zná, ví, že mi depresivní nálada nevadí, jenže tohle všechno na mě působilo převelice uměle, navíc, co by to bylo za český film, kdyby v něm nebyla rakovina, že? Jsem velmi šťastný, že se Jiří Vejdělek nerozhodl pro dvouhodinovou stopáž, devadesát minut nudy a občasných trapných momentů mi bohatě stačilo. Hvězdičku jsem udělil za hvězdné obsazení (ač nevyužité) a druhou si vysloužil ten krásný veterán. (09.09.2018)

A nemanželský syn byl...zahradník? Vejdělek měl našlápnuto na nejlepší film své kariéry, konečně se vyhnul podbízivému komediálnímu šaškování, jaké provázelo jeho předchozí díla, a dal k dobru celkem nepříliš komediálně pojatý příběh matky s dcerou, které společně křižují v retro voze českou krajinu (a někdejší manželovy milenky a jednoho senilního kamaráda) za účelem nalezení stopy po nemanželském synovi, jehož existenci jejich milovaný manžel a táta v jedné osobě tajil, a nakonec si ji vzal do hrobu. Vejdělek rozehrává příjemný kousek, který jde odvážně proti proudu většiny současné kino produkce, je z něj totiž cítit nemalá retro vzpomínka na snímky předrevoluční, které nebyly určené jen pro jednu generaci diváků. A tudíž by prarodiče ocenili, když jim vnouče zaplatí lístek do kina. A ocenili by, že film je bude bavit dobrými dialogy, poutavou kamerou i typicky českými scenériemi. A v neposlední řadě jim komfort dopřejí kvalitní herecké akvizice. Paní Balzerová a paní Vilhelmová, jen se vzpírejte odpudivým seriálům typu Kryplovi (pan Postránecký nečetl scénář), Tátové na mrdu (paní Geislerová už podlehla) a dalším, a pečlivě si vybírejte scénáře, jako v tomto případě. Příběh je veden v perfektním rytmu, leporelo vedlejších postav je dokonalé, všechno šlape, až se to zadře v závěru. Vítr asi odvál zbytek scénáře, tedy přesně tu část, kterou se film končí. Sekvence, v níž Balzerová s Vilhelmovou odhalují legendu kolem levobočku, je napínavá a působivá jako nějaká detektivka, za poslední pětiletku jsem ničeho takového nebyl v českém filmu svědkem, jenže když je něco moc dokonalé, nekončí to už tak dokonale. Představte si dobře vystavěnou detektivku, z níž se ale nedozvíte kdo je vrah. Když to přeženu, tohle je něco podobného. Film závěr usekne a Volha mizí do pryč po udržované silnici za státní peníze, ačkoliv jako divák jsem si připadal tím nedomrlým zakončením nemálo ošizen. Dobrá, jsou tací diváci, co nedají dopustit na Účastníky zájezdu, určitá sorta nepohrdne Romingem, ženy v menopauze prubnou Ženy v pokušení, český senior pomyslně nasedne do starého vozu a nechá se unášet laskavým a dojemným cestováním po vlasti. A skutečnost, že to nemá dobré zakončení, třeba přehlédne. 7/10 (13.09.2018)

Čekal jsem přinejmenším "příjemnou" (jakkoliv to slovo ve spojitosti s filmem nesnáším) road movie a dostal jsem zbytečně natáhnutou bakalářskou povídku, kde se vlastně nic pořádného nestane a nic se nevyřeší. Hrdinky (čerstvá vdova a její dcera, onkologická pacientka, nad níž visí hrozba potenciálně špatné prognózy) vyrážejí hledat nemanželského syna/bratra. To v praxi znamená, že čerstvá vdova se postupně potkává s bývalými milenkami svého zesnulého manžela. Povídají si jako staré známé a ne jako sokyně, které se léta neviděly. Ani z jednoho ze setkání nevzejde kloudná informace či stopa, až jsou konečně nasměrovány na nejlepšího nebožtíkova kamaráda. Ten je sice již mentálně značně indisponován, ale pro účely jejich pátrání má náhle světlou chvilku a prozradí.... (pozor, blíží se rozuzlení a vrchol filmu!).... že si nebožtík u něj schoval dopisy od svého nevlastní syna! Nakonec ale vyjde najevo, že čerstvá vdova o levobočkovi vlastně celou věděla a celá tato cesta jí tak byla prostředkem, jak aspoň na chvíli uniknout realitě a přivést dceru na jiné myšlenky. Co by v reálném životě mohlo být velkou křivdou a důvodem k velké rodinné rozepři, je zde odbyto několika větami, aby obě hrdinky konečně nasedly do auta a vyrazili za... Závěrečné titulky. Tády-dády-dá. A je mi to vlastně líto. Film je výborně obsazen, kamera je velmi zdařilá, hudba vytváří výbornou atmosféru a i ta tátova Volha je nádherný veterán. Ale celé je vám to poněkud jedno. Film mnou prošuměl a nezanechal hlubší dojem. Škoda.... (30.03.2020)