Tátova volha

Začátek byl tragický a depresivní, a kdo mě zná, ví, že mi depresivní nálada nevadí, jenže tohle všechno na mě působilo převelice uměle, navíc, co by to bylo za český film, kdyby v něm nebyla rakovina, že? Jsem velmi šťastný, že se Jiří Vejdělek nerozhodl pro dvouhodinovou stopáž, devadesát minut nudy a občasných trapných momentů mi bohatě stačilo. Hvězdičku jsem udělil za hvězdné obsazení (ač nevyužité) a druhou si vysloužil ten krásný veterán. (09.09.2018)

Tragikomedie (mezi výbuchy smíchu uměřený stesk) až melodrama (vršení ran osudu) s ozdravným šibeničním smíchem. Rozbolavěnost je korigována jízlivým shazováním sentimentu. Zápletka je úmorná, ale pobaví detaily (návštěvě vnutí hrozné rukodělné výrobky). Krajina kameramana Smutného je osvěžující. I klasické zastávky běžné road movie jsou každá jiná. Pobaví i výměna ženských jedovatostí. Muži stojí spíše v pozadí až na sólo Polívky. (13.09.2018)

Hledání ztraceného syna. Vejdělkova ženská road movie nabízí, bohužel, jen samá schémata. Rakovina, nevěra, láska, lež, dávná tajemství, odpuštění... to všechno vytváří ve Vejdělkově filmu patřičně jímavé pozadí pro bilancování dvou žen, jejichž vztah prochází zkouškou upřímnosti a vzájemného pochopení. Problém je v tom, že Vejdělkova filmová tvorba nepřináší veskrze nic nového, neotřelého, zajímavého. Přehlídka osvědčených scénáristických, hudebních i hereckých postupů, včetně vytváření samoúčelného humoru, ovšem konvenuje průměrnému divákovi, který si již uvykl, že při návštěvě kina obvykle dostává to, co očekává. Tím je řečeno vše. (30.03.2019)

Nemaje jiného čtiva po ruce, listoval jsem na penziónu v Jeseníkách časopisem Žena a život. Byl tam společný rozhovor s Vejdělkem a Balzerovou. Paní Balzerová se tam rozplývala, že film má být především obraz a bez balastu zbytečných slov. Ano, Tátova volha je hodně o obrazu, což s dronem a úchvatnou českou krajinou není problém zařídit (vypíchnul bych scénu s řízkama v Tetíně nad Berounkou). Ale jinak je škoda těžce nevyužitýho potenciálu, výchozí nápad není špatnej. Nevím proč, ale čekal jsem komedii, což jsem po půlhodině pochopil, že nebude, další hodinu jsem čekal aspoň dobrej film, což se taky nekonalo. Něco málo fakt podařených momentů (vysávání kaktusů, sběr jablek) mě nepřesvědčilo. S nostalgií a úsměvem vzpomínám na první spolupráci Vejdělek-Balzerová (Ženy v pokušení). Tátova volha je nuda. (03.04.2018)

Jirka Vejdělek tyhle životem ošlehané příběhy prostě umí točit. A co více...lidi mu na ně docela rádi chodí do kina, což je fajn, a tak vesele točí dál. Tátova volha je takový nenáročný příběh, kde každá role je obsazena dobrým hercem a každá role skrývá jisté poselství, které Vás buď pobaví nebo poučí. Osobně jsem bojoval s rolí Táňi Vilhelmové. U její postavy jsem často měl co dělat, abych přijal to, jak se chová. Nejenom, že mě mrzelo chování k manželovi, kterého hraje Martin Myšička a jehož postava mi byla snad nejmilejší z celého filmu, také mě překvapilo, jak bezcitná umí být ke své matce, kterou s nonšalancí sobě vlastní krásně hraje Eliška Balzerová. Na druhou stranu vše tu do sebe zapadalo jako klíč do zámku a mně se líbilo, že každý tu vlastně má svojí vlastní osobnost, kterou se prezentuje a je na divákovi, aby ji buď přijal a nebo odsoudil, což to druhé je jednodušší, protože rádi ve svých životech soudíme druhé, než abychom se podívali na sebe. Hezké, myslím si, že nebudu mít důvod se k tomuto filmu příště opět nevrátit. (26.03.2019)