Krvavý trůn

Kurosawovo převedení Shakespearovy tragédie do reálií feudálního Japonska. Známější je výpravnější Ran, ale i tato adaptace Macbetha stojí za pozornost, byť bohužel jen pro sledování excelentního výkonu Toshira Mifuneho v roli manipulovaného ctižádostivého Wašizua. Tempo je zvláště zpočátku zbytečně pomalé a některé scény jsou natahovány na samou hranici únosnosti; kupříkladu bloudění v mlze. Největším záporem snímku je však výkon Isuzy Yamady v roli Lady "Macbeth" Asaji Wašizu. Její herectví je přespříliš umělé a navíc ve vypjatých chvílích přehrává až běda. Což vzhledem k tomu, že jde sice o menší, ale nejzásadnější roli celého Krvavého trůnu potažmo Macbetha, je výsledek dosti tristní. Film není nijak výpravně rozmáchlý jako pozdější Ran, ale tvůrci udělali díky slušně využité mlze z nouze ctnost a je tak docela atmosférický, když již nic jiného. Ovšem celkově je to spíše mírné zklamání. (03.02.2007)

S každou další Kurosawovou exkurzí do japonské historie ve mně vzrůstá nechuť k jeho přehnané teatrálnosti, která se projevuje nepřirozenou gestikulací, koulením očima a patetismem v mluveném projevu. Bez ohledu na kulturní odlišnosti takhle bezpochyby ve středověkém Japonsku lidé nemluvili a nejednali. Je to pro mě příliš rušivý prvek ve filmu, který se jinak může pochlubit silným příběhem inspirovaným Shakespearovým dramatem. Kladem filmu je ještě výpravnost typická pro Kurosawovy historické filmy a několik pociťově atmosférických scén z tajemného Pavučinového lesa. Na druhé straně, režie je statická a jednotlivé záběry mají přinejmenším v některých případech přetaženou stopáž. Celkový dojem: 45 %. (29.06.2008)

Tento Kurosawa mi přišel oproti jiným dílům, tak trochu bez života. Jediné scény ze kterých čišela ta obvyklá radost z filmování, jsou ty s duchem. Navíc děj je naprosto předvídatelný, takže jediné co nám zbývá je kochat se Toshirem Mifunem, což je naštěstí příjemná činnost. Postava kterou hraje je ale opravdu těžce zmanipulovatelnej blbec (jinak to říct nejde) a ta jeho žena byla čistě odpuzující. "Krvavý trůn" není pěkný film, je to těžká deprese . (25.01.2007)

Údajne najlepšie filmové spracovanie Macbeth, ktoré má paradoxne s pôvodnou podobou príbehu najmenej spoločného. Vďaka japonskému zmyslu pre minimalizmus dýcha z filmu svojrázna estetika divadelnej inscenácie, takže následná hermetickosť a klaustrofóbna atmosféra uťahujú kohútiky a stláčajú divákove tepny. No a vďaka prepiatej expresivite vychádzajúcej z podnetov stredovekého divadla Nó (v detstve som pri sledovaní Nó takmer pustil do gatí) sa do filmu vkráda i estetika bábkového divadla, ktorá celému tomu cvokhausu dodáva skutočne akýsi psychopatický nádych. Čo sa mňa týka, adekvátnejšiu formu a jej výraz si pre filmové spracovanie poučky "Zožer blížneho svojho skôr, než sa mu podarí zožrať teba" naozaj neviem predstaviť. Muži vo filme rozprávajú tak, že revú, a revú tak, až štekajú, ženy vyzerajú ako diabolské príšery. Herecký prejav pozná len krajné možnosti - buď kataleptické civenie do prázdna alebo naopak preexponovaný pátos. To všetko iste nie je príjemné, ale nechápem, prečo by to divákovi malo vadiť. Jediné, čo tu naozaj vadí je skutočnosť, že distribútori kedysi dávno pozmenili úžasný pôvodný názov filmu ("Pavučinový hrad"). (05.09.2008)

Snáď úplne odjakživa obľúbená, divadelná hra „Tragédia o Macbethovi” , ktorú vlastne napísal / nenapísal, slávne-neslávny → anglický dramatik "William Shakespeare" , sa zároveň pomerne veľmi dlho teší i pozornosti filmárov, ktorí na »strieborné plátna« , prinášali svoje režisérske verzie tak, ako zakaždým uznávali za vhodné, rovnako ako i Japonec Akira Kurosawa, ktorý rovnakým spôsobom vychádza z tejto vďačnej adaptácie, ktorú si nakrútil k obrazu svojmu, kde napríklad postava Wašizua Tatetokiho, je totožná svojej predlohe v podobe samotného Macbetha, alebo trebárs ešte pre zaujímavosť doplním i to, že namiesto „troch čarodejníc” v origináli, tu mám „prízrak” z Pavučinového lesa, keď si zrovna nemyslím, že by som bol tým pádom o niečo ukrátený, ba práve naopak, v obidvoch prípadoch bude mať divák totižto tie typické zimomriavkové pocity, aké proste dopredu očakáva, ó áno, a predsa sa ich stopercentne dočká ! Skrátka, pocit strachu sa automaticky dostaví: „ Ako podivný je tento svet ! Prečo sa ľuďom života na tomto svete dostáva ? Ako životu hmyzu bezvýznamný život človeka je ! Ako hlúpe je jeho utrpenie ! Ľudský život je krátky ako sviežosť kvetu. Príliš skoro je človek odsúdený k rozkladu svojho tela. Po všetky dni sa len snaží spáliť svoje telo v plameňoch svojich túžob. Nedarí sa mu uniknúť piatim utrpeniam tohto sveta. Zrodenie za zrodením čaká človeka na konci jeho snaženia len zápach tlejúceho mäsa, ktoré raz v kvety sa premení. Prenikavý zápach potom sladká vôňa vymení. Ako podivný je život človeka ! Ako podivný” . 'Ospravedlňujem sa' , že som touto citovanou piesňou predchádzajúcou proroctvo, obsahujúcou zreteľné odkazy na buddhizmus a plynutie času, trochu natiahol svoj komentár do „závratných výšin” , no tak ma strašne zaujala, že som si normálne nemohol pomôcť, aby som ju sem nezaradil. A na samý záver nakoniec iba dodávam, že klasikovi Kurosawovi, priam démonickému Mifunemu a vynikajúcemu Nakaiovi (dvornému kameramanovi, či skôr lepšie povedané, jednému z jeho oddaných Mužov s kinoaparátmi), sa podarilo dosiahnuť neuveriteľne majstrovského uchopenia, ktoré vôbec považujem za jedno z najlepších, aké sa v dejinách kinematografie nakrútilo, ak nie rovno to najlepšie spracovanie ?! Vskutku, nemá k tomu príliš ďaleko. (01.02.2022)