Sanjuro

Zatím patrně nejslabší Kurosawův snímek, který jsem měl možnost vidět. Samurajské filmy mi obecně nesedí a marně přemýšlím, jestli je to odlišnou kulturou nebo režijní neschopností, ale obecně se mi zdá, že herci přehrávali a v jejich projevu bylo cítit patos a pózu. Sama zápletka je poměrně jednoduchá až naivní a některé dialogy mi přišly jakoby z jiného světa. Velitel žoldnéřů se ihned sbratří se zcela neznámým samurajem a prozradí mu důležité plány, které ohrožují nadřízené i jeho samého. Zároveň se v rozhovoru hrdě přizná, že je bezcharakterní mizera - potkal jsem v životě už řadu unikátních darebáků, ale žádný si nepřiznal, že dělá něco nemorálního, natož aby se k tomu hrdě hlásil. Bojové scény jsou přehnané, Mifuneho samuraj bez problémů vyřídí deset protivníků, aniž by se výrazně zadýchal - ale to už tak nějak k žánru patří. Celkový dojem: 45 %. (Se zamhouřenýma očima a z úcty ke klasikovi.) Pozitivní na Sanjurovi je, že se nebere moc vážně a odlehčený tón ledacos zachraňuje... (20.04.2008)

Na film od A.Kurosawi jsem byl dost zvědavej. A co jsem zjistil? Jednoduchý schéma - osamělý samuraj pomáhá slabým (a hloupým), trocha humoru v dialozích, boj proti (všemi mastmi) mazanýmu nepříteli a dobro by mělo zvítězit nad zlem. Hodně dialogů a vyprávění (nijak zvlášť nenudilo), odehrávající se v těch jejich barácích nebo před nimi. Japončíci se chovají ve filmu jako idioti stejně v roce 1962 jako dnes. Nechybí trocha moralizování a spousta mouder. Třeba, že dobrej meč má zůstat v pochvě.... Charismatickej T.Mifune a zajímavý finále - vlastně typicky samurajský. (05.06.2006)

No konečne niekto majstrovi Akirovi požičal nožničky. Vznikol 96-minútový akčný film, v ktorom sa naivita a tuposť Mifuneho spoluhráčov dá dobre zniesť, ak film vnímame, ako Kurosawovo pousmiatie sa nad svojou tvorbou i samurajskou tematikou. A hudbu majstra Satóa som si v tomto filme vyložene vychutnal. (19.02.2010)

Japonská režisérská legenda Akira Kurosawa ve své klasice z roku 1962 opět přivádí na scénu potulného samuraje s tváří Toshiro Mifuneho. Tahle postava ale rozhodně není uhlazeným hezounem ztělesňujícím veškeré lidské ctnosti. Právě naopak, charismatický vousáč v otrhaném kimonu spíš holduje alkoholu, nadávkám a zabíjení lidí. V jádru je to ale vlastně "dobrej" chlap s vysokým morálním kreditem, co krájí zlosyny s elegancí baletního velmistra a ještě sem tam přihodí nějaké to životní moudro. Zápletka není nijak výjimečná a tak je zřejmé, že snímek stojí a padá s hlavním hrdinou, který film dovede až k efektnímu krvavému finále. Po tomhle gejzíru rajčatové šťávy si určitě každý zapamatuje, jak má vypadat správný "samurajský" film. (29.09.2006)

Nu což, rozhodně to není špatné, ale o něco horší než předchozí Yojimbo to je, důvodů je hned několik, za prvé prostředí působí mnohem komorněji, což by problém nebyl, kdyby byl děj zajímavý, jenže on moc zajímavý není, neb je až moc jednoduchý a navíc ho nepodporuje ani jedna zajímavá vedlejší postava, v předchozí části se přeci jen zjevil alespoň nějaký ten sympatický vesničan (tady civilové de facto absentují zcela a místo nich je tu banda blbózních ozbrojenců) a zdejší űberpadouch je totálně a úžasně bezvýrazný, že i kdyby ho místo japonce hrál výjimečně vysoký Wookie se zrzavo-zlatavou srstí, nepomohlo by to, aby působil démoničtěji, nebo padouchovatěji. Tahle to sice zní, že jenom kritizuju, ale to by bylo dosti nefér, pořád je to výborná záležitost, které vládne Mifune a mající docela překvapivé vyvrcholení, které se dokonce snaží dodat určitý druhý pohled. " Dejte si pozor, vzbudili jste mne.. Jsem mrzutý! " (11.05.2014)